Název "pyramida" dali těm mexickým badatelé pro jejich podobnost s egyptskými pyramidami. Zatímco ale ve starověkém Egyptě byla pyramida hrobkou krále či, ve výjimečných případech, vysoce postaveného úředníka, zde v Mexiku byly pyramidy v drtivé většině "pouze" grandiózním podstavcem chrámu na jejich vrcholu. Jednu z mála výjimek tvoří právě Pyrámide del Sol, z jejíž západní strany vede stometrová chodba do jeskyně přímo pod středem pyramidy. Jeskyně, ve které objevili archeologové náboženské rituální předměty, sloužila patrně jako přírodní svatyně kultu Slunce a musela mít velkou důležitost, když na jejím místě později vystavěl lid Teotihuacánu obrovskou horu z kamene. 3 milióny tun cihel, kamene a sutin bylo zformováno do tvaru stupňovitého jehlanu bez použití kola, tažných zvířat či kovových nástrojů. Pyrámide del Sol je třetí nejvyšší pyramidou na světe, po Cheopsove pyramidě a pyramidě v mexické Cholule. Nezapomenutelný pocit vás zaplaví po výstupu na tento monument Slunce a pohled na rozlehlou pláň kolem s pásem vysokých kopců na jejím konci dává tušit jak obrovské město to bylo.

     Kultura Teotihuacanu měla své písmo i knihy, čárkový a tečkový číselný systém, církevní rok o 260 dnech a jeho bohatství a moc spočívaly zřejmě zejména ve vybírání dávek z rozlehlého území bohatého na drahé kovy a vzácné nerosty. Zlato, jadeit, tyrkys, nefrit.

     Ústřední osou archeologického areálu, který býval zároveň náboženským a správním centrem města, je Calzada de los Muertos (Cesta mrtvých) - 2 kilometry dlouhá výstavní starověká avenue lemovaná zbytky šlechtických a kněžských paláců, chrámů a pyramid. Na jednom jejím konci chrám Quetzalcóatla s kamennými zpodobeními tohoto boha - Opeřeného hada, na druhém Pyrámide de la Luna. Muselo být velmi působivé vidět všechna ta architektonická veledíla v jejich plném lesku, rozzářené barvami štukových vrstev a nástěnných maleb převážně červenou, zelenou a žlutou, zdobené plastikami bohů a bůžků. Je ale pravděpodobné, že tato rezidenční čtvrť šlechty a kněžích byla přístupna řadovým obyvatelům pouze během náboženských oslav a magických rituálů.

     Moc Teotihuacánu od sedmého století slábla, město muselo čelit útokům nepřátel a zřejmě také skutečnosti, že si vyčerpalo vlastní životní prostředí, až nakonec zůstalo úplně opuštěno. Když sem o pár století později přišli Aztékové, mysleli si, že dávné město vystavěli obři a pyramidy spolu s dalšími stavbami podél Calzada de los Muertos považovali za majestátní hrobky jeho prvních králů. Teotihuacán se stal poutním místem aztécké šlechty, která věřila, že na počátku pátého věku - věku Aztéku, se zde bohové obětovali, aby se Slunce mohlo dát do pohybu.

     Na cestě zpět z Města obrů a bohů se nabízí návštěva Baziliky Guadalupe na severovýchodním cípu Mexico City, poutního místa, které každý rok navštíví, jen v průběhu prosinových oslav Panny Marie Guadalupské, několik miliónů poutníků z celé latinské Ameriky. Podle legendy se zde 9.12. 1531 zjevila pastýři Diegovi Panna Marie a žádala jej, aby na místě jejího zjevení postavil kostel. Diego běžel s tímto poselstvím za biskupem, ten mu ale nechtěl věřit a požadoval důkaz. Panna Marie se Diegovi zjevila na stejném místě ještě dvakrát a aby pastýři církev uvěřila, otiskla do Diegova pastýřského pláště svoji podobu. Když Diego ukazoval plášť biskupovi, vysypaly se z něj pak navíc růže, jejichž druh byl typický pro oblast španělské Valencie a které v prosinci v této části Mexika nemohli vykvést. Po pár dnech pastýřova snažení tak církev oficiálně uznala zázrak a jeho datum stanovila na 12.12. 1531. Co na to říct.... Zázraku Zjevení není nikdy dost, zejména pak při kolonizaci a pokřesťanšťování nového území. Pana Marie Guadalupská byla ofiiálně prohlášena za patronku Nového Španělska (jméno, které dali Mexiku kolonizátoři) v roce 1737, po té co úspěšně zazehnala epidemii tyfu v Ciudadu de México. S "Naší Paní Guadalupe" - Nuestra senora de Guadalupe se setkáte v Mexiku na každém kroku. Od kvalitních zpodobění v kostelech, přes sošky a obrázky v domácnostech až po kýčovité přívěsky na klíče. I když mladí Mexičané už nejsou tak zbožní jako jejich rodiče, panenku Marii Guadalupskou má v nějaké podobě skoro každý a v její ochrannou moc věří.

     Na Cerru del Tepeyac (vrchol Tepeyac), místě, kde Diego Pannu Marii spatřil, stojí dodnes původní svatyně připomínající její zjevení - Capilla del Cerrito. V její bezprostřední blízkosti na úpatí kopce Tepeyac byla později postavena impozantní barokní bazilika, která mohla pojmout více poutníků a byla také snadněji dostupná pro různé handicapované věřící, kteří přišli svoji patronku poprosit o uzdravení.

     Bazilika se ale v sedmdesátých letech minulého století začala pozvolna propadat, jednak kvůli náporu věřících, kterých každý den přicházejí tisíce, hlavním důvodem její nestability je ale měkké podloží - připomeňme si, že Mexio City bylo postaveno na jezeře. Se stejnými problémy se potýká mnoho budov hlavního města, Metropolitní katedrálu na Zócalu nevyjímaje. Za její šikmé stěny by se nemusela stydět ani proslulá věž v Pise. Na všech těchto stavbách samozřejmě probíhají záchranné práce, které mají za úkol podloží zpevnit. Měkké podloží má ale také svou výhodu, neboť díky jeho flexibilitě nedochází při zemětřeseních v hlavním měste k velkým škodám. Počet zemětřesení je přitom opravdu vysoký, v průměru více než jedno denně. Obyvatelé Mexico City jsou ale již zvyklí a každodenní mírné otřesy jsou pro ně rutinou. Já sama jsem toto chvění cítila hlavně ve vyšších patrech budov, např. téměř každé ráno, když jsem se probouzela v hotelu.

     Zpět ale k nejsvětějšímu místu Mexika. Zatímco interiér Metropolitní katedrály si i přes záchranné práce můžete prohlédnout bez omezení, barokní bazilika Guadalupe je momentálně zaplněná lešeními a její návštěvníci mohou vstoupit dovnitř jen na pár metrů od hlavního portálu. Bohoslužby na počest Panny Marie Guadalupské se ale věřící mohou zúčastnit jen o kousek dál v dalším kostele, moderní bazilice, kterou navrhl famózní mexický architekt Pedro Ramírez Vásquez, a která je schopna pojmout tisíce věřících. Akustika je zde úžasná a zpěv tolika poutníků je uchvacujícím zážitkem. Ramiréz se v tvarosloví nechal inspirovat legendou o zjevení a chrámový strop připomíná rozprostřený plášť pastýře Diega, z něhož visí bezpočet lustrů ve tvaru růží. Svatou relikvii - obraz Panny Marie z Diegova pláště za neprůstřelným sklem, si věřící mohou prohlédnout z bezprostřední blízkosti na pojízdném chodníku. V průběhu prosincovýh oslav Panny Marie Guadalupské, zdolávají někteří poutníci poslední úsek své cesty do tohoto chrámu na kolenou.

     Jméno architekta Pedra Ramíreze Vásqueze je svázáno s další neméně pozoruhodnou stavbou Mexico City a tou je Antropologické muzeum - Museo Nacional de Antroplogía, nacházející se na výbežku Bosque del Chapultepec (největšího parku hlavního města). Muzeum má tvar čtyřkřídlé budovy s centrálním nádvořím, uprostřed kterého se tyčí kašna v podobě gigantické houby či deštníku. Záleží na fantazii. Exponátů je více, než může návšťevník během jedné prohlídky vstřebat, neb muzeum se řadí k nejlepším svého druhu vůbec. Sama jsem toto muzeum navštívila již třikrát a těším se, až do něj zavítám počtvrté. Muzeum má dvě patra, přičemž sály v přízemí obsahují sbírky věnované předkolumbovskému Mexiku, v patře si pak můžete prohlédnout, jak jednotlivé domorodé národy současného Mexika žijí dnes. V přízemí najdete celou plejádu prehispánských kultur, Olméky z oblasti Mexického zálivu počínaje, přes Teotihuacán, Zapotéky a Mixtéky z oblasti dnešního státu Oaxaca, Toltéky a Aztéky, až po Maye z poloostrova Yucatán. Jeden ze sálů je z části věnován malíři Diegu Riverovi, manželovi Fridy Kahlo, který byl velkým obdivovatelem prehispánských kultur a významně se zasloužil o jejich renesanci. Často také archeologické vykopávky finančně podporoval.

     Je fascinující sledovat mezi všemi těmi dech beroucími exponáty, jak se tyto kultury ovlivňovali a prolínali, jak např. v každé z nich měl své čestné místo původně olmécký bůh Quetzalcóatl - opeřený had, který jako dobrotivý otec daroval lidem semínko kukuřice a naučil je obdělávat půdu, podobně jako to ve starověkém Egyptě učinil bůh Osiris, anebo rituální míčová hra pelota, na jejímž konci se, jak jinak, zabíjelo. Aztécký kamenný kalendář, nástěnné malby a gigantické polychromované sochy Teotihuacánu, monstrózní olmécké kamenné hlavy, kopie hrobky Pakala - legendárního krále mýty opředeného mayského Palenque, které bylo díky amatérským senzacechtivým badatelům považováno v Evropě devatenáctého století za legendární Atlantidu či výspu starověkého Egypta. Kromě všech těchto skvostů mě, jako Češku, více nez příjemně překvapilo, když jsem mezi exponáty sálu, věnovaném antropologii obecně, našla kopii hrobu Věstonické Venuše s krátkým popisem: Dolní Vestonice, Moravia.

     Park Bosque del Chapultepec, jehož je Antropologické muzeum součástí, je místem nedělního odpočinku a pikniku obyvatel hlavního mesta. Chapultepec znamená v jazyce náhuatl "Vrch lučních koníků" a každý den jej navštíví tisíce lidí. Na rozloze 4 kilometrů čtverečních najdete zámek Castillo del Chapultepec - historické sídlo místodržitelů Nového Španělska, muzeum moderních umění, Museo Caracol věnované revoluční historii Mexika anebo zoologickou zahradu. Park je plný prodavačů s pojízdnými stánky, atrakcí a hlavně štěbetajících Mexičanů a jejich rozesmátých dětí. Nedaleko Antropologického muzea každý den předvádí prastarý rituál létání skupinka domorodých Indiánů z kmene Totonaku ze státu Veracruz, takzvaní voladores. Skupinka 5 mužů v barevných kostýmech nejprve vyleze na zhruba 20 metrů vysoký sloup zakončený čtvercovým rámem a malou plošinkou nad ním. Do jejího středu se jeden z Totonaků postaví, začne hrát na bubny a píšťalu a tancuje. Čtyři zbývající se posadí na okraje dřeveného rámu a připraví si lana, která na sebe uzlem připevní a potom otáčejí rámem, aby se lana omotala kolem tyče. Posléze se muži spustí z rámu a každý ze čtyr "letců" se při "seskoku" otočí kolem sloupu třináctkrát. 4 x 13 je dohromady 52 - důležité číslo předkolumbovských kalendářů Mexika, neboť jednou za 52 let se kryly dny obřadního kalendáře (260 dní) se dny solárního kalendáře (365 dní).

     Kolem Bosque del Chapultepec se pohybuje neustále plno taxíků, čekajících na svou kořist. V případě zelenobílých taxíků značky Volkswagen se dá o kořisti někdy mluvit doslovně. V hlavním městě jsou dva druhy taxíků, jedny organizované v instituci zvané "taxi del sitio" (taxi místa), tyto taxíky jsou žluté a jsou monitorované. Často si můžete taxi objednat a zaplatit přímo v jednom z početných stánků po celém území Mexico City, nabízejících tyto taxi služby. Levnější, ale o to nebezpečnější jsou pak zelenobílé volkswageny, jejich řidiči pod žádnou centrálu nespadají a jsou neblaze proslulí únosy klientů a jejich následným oloupením. Takovému taxikáři je jedno, jestli jste cizinec nebo Mexičan. Zaveze vás nejčasteji někam za město, donutí odevzdat kromě cenností kreditku a její PIN a drží vás tak dlouho, dokud se mu nepodaří vybrat alespoň dva denní limity. Jsou známy i případy kdy oběti únos nepřežily. I když všichni řidiči zelenobílých volswagenů nejsou gangsteři, je lepší volit taxi del sitio. Sazba z letiště do centra města, která by teoreticky měla být jedna z nejvyšších, se pohybuje kolem 12 dolarů.

     Kvalita ovzduší v Mexiko City patří k nejhorším na světe. Když ke znečištěnému ovzduší ještě připočteme fakt, že Mexico City leží v nadmořské výšce cca 2200 m.n.m. a je obklopeno prstencem hor, které ztězžují rozptýlení smogu, je pochopitelné, že někteří jeho návštěvníci zde mohou mít mírné dýchací potíže. Nemluvím ale z vlastní zkušenosti. Naopak kuřáci zřejmě problémy mít nebudou, na takové podmínky totiž trénují celý život :-) V rámci snahy o zkvalitnění ovzduší bylo přijato opatření, které zakazuje jeden den v týdnu vyjíždět autům bez katalyzátoru, s rokem výroby starším než 1995.

     Auta, kterých se opatření týká, jsou na viditelném místě označena značkou, která indikuje, ve který den v týdnu nesmí do ulic. Bohužel mnoho obyvatel Mexico City si ve dnech, kdy nesmí používat vlastní auto, půjčí auto z půjčovny anebo si pořídí nějakou ojetinu, kterou vykrývají inkriminovaný den.

     Mezi návrhy na zlepšení kvality vzduchu nechyběly ani tak kuriózní, jako rozhánět smog letkou helikopér nebo vytvořit otvor v prstenci hor a gigantikými ventilátory pak vzduch vyhánět pryč z údolí. Zatím to vypadá že, nejúspěšnější byl nápad ionizovat vzduch s následným efektem vzniku větru, který znečištění rozptýlí.

    Za velmi dobrých klimatických podmínek, když výrazně poklesne množství emisí, je možné z vyvýšených míst Mexico City vidět sopky Popocatépetl (5452 m) a Iztaccíhuatl, ležící 70 km jihovýhodně od města. Sopky jsou zároveň druhou a třetí nejvyšší mexickou horou. Popocatépetl znamená v jazyce náhuatl "Kouřící hora", Iztaccíhuatl pak "Ležící žena". Místní obyvatelé jim ale neřeknou jinak než Popo a Izta. Zatímco Izta není aktivní sopkou, Popo během nedávné minulosti vychrlil do vzduchu mračna popílku již několikrát, v roce 2001 až do výšky 8 km. Od jeho posledního mohutného výbuchu uplynulo více než 1000 let a odborníci nevylučují, že by k něčemu podobnému mohlo dojít v současnosti. Ohroženo by bylo samozřejmě i Mexico City.

      Aktivita Popocatepetlu je tak monitorována seizmografickými čidly rozmístěnými po jeho povrchu a přístup na horu je veřejnosti, s výjimkou vědců, zakázán. Přísný zákaz plyne zejména z obavy, aby zvědavost případných výletníků čidla neporušila anebo, v horším případe, čidla nezmizela z Popocatepetlu úplně. Po erupcích v roce 1994 armáda evakuovala z bezprostředního okolí sopky 16 vesnic, část obyvatel se ale přes veškerá varování vrátila zpět, neboť jejich život je s horou, na jejímž úpatí žili generace jejich předků, fatálně svázán. Popo a Itza tvoří nedílnou součást jejich života, stejně jako dávná legenda o udatném bojovníku Popocatepetlovi a spanilé Iztaccíhuatll, dceři krále.

     Popocatepétl se zamiloval do dcery svého vladaře a Iztaccíhuatl jeho lásku opětovala. Její otec ale této lásce nepřál a poslal proto Popocatépetla do těžké bitvy. Slíbil mu, že pokud bitvu vyhraje, dostane jeho dceru za ženu. Touha po Iztaccíhuatl pomohla Popocatépetlovi porazit obávaného nepřítele a zdálo se, že již nic nestojí jejich lásce v cestě. Osud je ale často zlomyslnný, zejména, když mu lidská zášť a zloba napomohou. Falešná zpráva o smrti udatného bojovníka předběhla jeho triumfální návrat k milované Iztaccíhuatl a ta si vzala život. Nešťastný Popocatepetl odnesl tělo své milé na vrchol nedaleké hory a tam je pohřbil. Sám vystoupal na druhou horu a jako čestná stráž stál s pochodní v ruce u hrobu Itzy, dokud jej nezavál sníh.

     Popo a Itza svou lásku nenaplnili, zůstali ale bok po boku spojeni na věky. A jejich nešťastná láska se stala legendou. Pokud někdy zavítáte do Mexika, jistě zde narazíte na suvenýr v podobě obrázku na kůži, který zpodobňuje Popocatepetla nesoucího v náručí mrtvou Iztu.

     Popocatépetlem, bojovníkem na stráži stojícím na východním konci Valle de Mexico, končí mé vyprávění o tomto pozoruhodném měste, milovaném i nenáviděném. Snad se mi jej těmito střípky z jeho historie i současnosti podařilo alespoň hrubě postihnout. A třeba se zalíbilo i vám....

Eva, Esta dirección electrónica esta protegida contra spambots. Es necesario activar Javascript para visualizarla