Zašlou slávu krutých Aztéků, majestátní pyramidy nedalekého Teotihuacánu, nejposvátnějši křesťanské poutní místo Latinské Ameriky - Guadalupe, to vše najdete ve Valle de Mexico - údolí Mexico City, které vypadá jako rozlehlý kráter po dopadu meteoritu, lemovaný řeťezem kopců. Pulsující srdce země, které do roku 1848 přináležela téměř třetina území dnešních Spojených států amerických - Texas, Kalifornie, Utah, Nové Mexico, Arizona a Colorado.

     Co se děje v Mexiku, děje se v Mexico City, říkají Mexičané, kteří hlavnímu městu neřeknou jinak, než krátce "Mexico", což je samo o sobě důkazem, jak spjatý je život města se životem celé země.

     Jméno hlavního města, které se stalo i jménem země samotné, je odvozeno od kmene Aztéků, kterým se říkalo také Mexikové.

     Aztékové - původně kočovný kmen, který přišel do údolí dnešního Mexico City ze severozápadní části Mexika, byli proslulí, řekněme, svoji udatností a živili se jako nájemní žoldáci ve službách ostatních kmenů. Postupně se stávali nechvalně známými svojí krutostí. Nebylo divu, neboť jejich kmenový bůh Huizilopochtli požadoval lidské oběti už jen proto, aby mohlo každý den vyjít Slunce. Traduje se příběh, kdy aztéčtí žoldáci ve službách kmenového vládce Coxcoxe porazili kmen Xochimilco (dodnes se tak jmenuje jedno z předměstí Mexico City) a na důkaz víťezství mu poslali 8000 lidských uší. Podobnost čistě náhodná s moravským Štramberkem, kde to byli pro změnu Turci, kteří poraženým odřezávali uši. Coxcox se chtěl Aztékům odměnit, daroval jim půdu a svolil, aby se jeho dcera stala aztéckou bohyní. Zřejmě předpokládal, že jeho dcera bude uctivána se všemi poctami, které bohyni přináleží. Aztékové ale s novou bohyní naložili po svém, princeznu zabili, stáhli z kůže a když Coxcox dorazil na oslavu na počest jeho dcery, přivítal jej tanečník oblečený do její kůže. Zhrozený Coxcox svolal armádu a barbary rozehnal.

     Aztékové se ale postupně stali nejmocnějším kmenem v údolí a někdy v první polovině 14. století zde založili centrum své říše a nazvali jej Tenochtitlán. Tehdejší Valle de Mexico si můžeme představit jako bezpočet menších ostrovů propojených vodními kanály. Jezero pojmenované Texcoco totiž v důsledku klimatických změn pomalu vysychalo již někdy od osmého tisíciletí před křesťanským letopočtem, jeho ostrovy byly postupně osídlovány a noví obyvatelé jezero dále vysušovali.

     Centrum Tenochtitlánu leželo v místech dnešního Zócala - hlavního náměstí Mexico City, třetího největšího náměstí na světě (každá jeho strana má přes 200 metrů). Název Zócalo, což ve španělštině znamená "kamenný podstavec", bylo přijato roku 1843, kdy zde byl položen podstavec k památníku nezávislosti. Podstavec dávno zmizel, jméno ale zůstalo a vžilo se jako obecné označení hlavních náměstí všech mexických měst.

     Podle legendy založili Aztékové Tenochtitlán na místě, kde uviděli na kaktusu stojícího orla, požírajícího hada. To prý bylo znamením, že mají zanechat kočovného života a usadit se natrvalo.

     Aztékové- Mexikové tak dali kromě svého jména zemi take státní symbol, neboť orel sedící na kaktusu a požírající hada nalezl své čestné místo na mexické vlajce.

     V dobách největšího rozkvětu se aztécká říše rozprostírala přes většinu území současného středního Mexika, od tichomořského pobřeží až k pobřeží Mexického zálivu. Když v roce 1519 conquistador Hernard Cortés dorazil k branám Tenochtitlánu, přivítalo jej velkoměsto s přibližně 200 tisíci obyvateli, přičemž počet obyvatel celého Valle de Mexico byl odhadován na 1,5 miliónu. To z něj činilo jednu z největších a nejhustěji osídlených aglomerací tehdejšího světa. Aztékové Cortése a jeho vojáky skutečně přijali velmi vlídně a pohostinně. Jejich zbožný vládce Moctezuma spatřoval totiž v Cortésovi dávného dobrotivého boha Quetzalcoatla. Ten podle legendy odplul kamsi na východ v dobách, kdy se od něj lidé odvrátili a začali uctívat temného boha Magie a Noci Tezcatlipoca - Pána Kouřícího zrcadla. Nový bůh si liboval v lidských obětech, zejména srdcích obětovaných bojovníku. Když Quetzalcoatl opouštěl zemi na voru z hadů slíbil, že se jednoho dne vrátí a přinese zemi opět blahobyt. Údajné datum jeho návratu se shodou okolností krylo s příchodem španělských dobyvatelů a tato souhra okolností napomohla Cortésovi dobýt rozsáhlou říši Aztéků, byť v porovnání s protivníkem disponoval jen hrstkou mužů. Cortésovi vojáci téměř vymazali Tenochtitlán ze zemského povrchu a do dnešních dnů se zachovalo jen pár staveb, z nichž za zmínku stojí Templo Mayor - ruiny patrně největší pyramidy Tenochtitlánu v rohu dnešního Zócala. Ruiny, ze kterých mrazí, neboť při založení tohoto chrámu bylo v průběhu 4 dní obětováno 20 000 zajatců.

     Dost ale o ponuré rituální historii místa, neboť Ciudad de Mexico (Mexico City španělsky) je město skutečně impozantní, i přes tyto krutá fakta. Hned vedle Templo Mayor se nachází Metropolitní katedrála, majestátní barokně rokoková stavba a zároveň největší kostel celé Latinské Ameriky, ve kterém v roce 1968, v průběhu olympijských her, pořádaných právě v Mexico City, uzavřela manželství česká gymnastka a olympionička Věra Čáslavská. Na východní straně náměstí stojí na místě bývalého Moctezumova paláce Palazio Nacional, oficiální sídlo prezidenta a sídlo vlády. Každé ráno z něj vychází čestná stráž, aby vztyčila na vysokém stožáru uprostřed náměstí mexickou vlajku, a večer ji zase ceremoniálně odnesla zpět do paláce.

     Centrum města, jehož je Zócalo srdcem, žije skutečně rušným životem, především ve dne. Každý svátek křesťanského kalendáře, každý významný den novodobého Mexika má své velkolepé oslavy v centru města. Možná jde spíše jen o staré známé heslo vládců: chléb a hry, ale to nic neubírá na jejich temperamentu a koloritu. V průběhu roku se zde tak střídají oslavy výročí nejrůznějších revolucí a jejich hrdinů, a že jich má Mexiko požehnaně, s pitoreskními náboženskými slavnostmi, které se často prolínají s předhispánskou tradicí. Často tak na Zócalu spatříte tzv. concheros - tanečníky s pestrobarevnými čelenkami z peří a náhrdelníky a náramky z lastur. Lastura se španělsky řekne "concha", odtud jméno "concheros". Zahalení do omamného kouře kouzelných bylin a za doprovodu dunivých bubnů, tančí rituální tance svých předků.

     V prosinci se navíc velká část Zócala promění v obrovskou ledovou plochu, údajně největší kluziště na světe, a Mexičané zabalení do šál, čepic a rukavic si užívají zimní radovánky, zatímco kolemjdoucí turisté si v poledním slunci vystačí s lehkým tričkem.

     Centrum města nežije jen oslavami, ale také téměř každodenními demonstracemi, nejčastěji proti zkorumpovaným vládním představitelům. Tady se skutečně naplňuje rčení Mexičanů - co se děje v Mexiku, děje se v Mexico City. Na pár demonstracích jsem se byla podívat. Atmosféra byla spíše meetingová, i když demonstrace samozřejmě probíhají za asistence policistů. Nejzajímavější demonstranti, které jsem v Mexico City potkala, byli venkované z mexického státu Veracruz. Poprvé jsem se s nimi setkala v prosinci 2007, kdy jsem při procházce centrem města narazila na početnou skupinu nahých mužů a žen. Asi nějací nudisti, pomyslela jsem si. Jenže mi to nedalo, dala jsem se s jednou žen do řeči a ukázalo se, že jde o vesničany, kterým jeden z mexických politiků, Dante Delgado, svým způsobem vyvlastnil půdu a oni zůstali naprosto bez prostředků - nazí. V zemi s tak silnou křesťanskou tradicí, se žena nesvléká na veřejnosti do naha jen z přemíry exhibicionismu, je to výraz opravdového zoufalství. O rok později jsem se do Mexico City vrátila a jaké bylo moje překvapení, když jsem tyto Veracruzany potkala znovu, tentokrát v jiné části města. Nahé ženy téměř zmizely, zůstali jen napůl obnažení muži s obrázkem zlotřilého politika, kterým si, coby zástěrou, zakrývali intimní partie.

     Část Veracruzanů zkrátka svůj boj nevzdala, doma asi stejně neměli co na práci, a tak postavili na plácku nedaleko historického centra stany s jednou polní kuchyní a každé ráno vyrážejí demonstrovat do ulic.

     Zatímco přes den je Zócalo a jeho okolí velmi rušné, v podvečer se ulice začínají vyprazdňovat a v noci stěží potkáte živou dusi. O nočním životě se moc mluvit nedá, ten se odehrává v jiných částech města.

     V latinské Americe obecně platí, že historické centrum města bývá spíše nebezpečnou zónou, ve starých domech žijí chudí lidé, formují se pouliční gangy. O Zócalu se asi nedá číct, že by bylo v noci nebezpečné, troufám si říct, že bezproblémová je i oblast jihozápadně od Zócala - jsou zde četné zastávky metra, dražší hotely, moderní budovy, nežijí zde ti nejchudší. O poznání horší je to ale pár bloků dál směrem na východ či sever od Zócala. Často stačí jen jeden dva bloky a z relativně bezpečné zóny se stává teritorium podsvětí a chudiny. Je to jejich svět a oni jsou zde pány. Já jsem se přesto na dvě noci ubytovala ve čtvrti Tepito, pět bloků severovýchodně od Zócala. Našla jsem na internetu doporučení na čistý a poměrně levný hotel právě v této čtvrti. Kdybych věděla, že z Tepita vstávají vlasy hrůzou na hlavě i protřelým obyvatelům tohoto velkoměsta, určitě bych zvolila jinou variantu. Ale to jsem nevěděla.

     Byla jsem svým způsobem ráda, že vidím Mexiko zase trochu jinak - ulice zdaleka ne tak úhledné jako o pár bloků dál, víc pouličních prodavačů, temperamentní latinsko-americká hudba linoucí se z oken otlučených domů, ušmudlaní malí mexikánci, v těsném sousedství Plaza Garibaldi , kde hrávají tradiční mexičtí hudebníci "mariachis" v elegantních kovbojských kostýmech, či Plaza Santa Domingo - malebný barokní komplex s kostelem a náměstíčkem s fontánou, místo sice trochu omšelé, leč velmi půvabné. Ani se mi moc nechtělo věřit, že Santa Domingo bývalo sídlem mexické inkvizice.

     Hotel byl opravdu hezký a čistý. Jediné, co mě trochu rušilo byl notoricky cvičící saxofonista a mladý pár, který z pokoje vůbec nevycházel a taky cvičil a dost nahlas. Tak jsem se šla raději projít nočním Tepitem. Sluchátka na uších a už jsem si pochodovala prázdnými ulicemi. Po necelé půlhodině jsem potkala skupinku místních, jen tak bloumajících kolem vjezdu do dvora, mezi nimi i jedno z těch ušmudlaných dětí. Koukali na mě jako na zjevení, tak jsem je hezky pozdravila a usmála se. Nejspíš byli tak konsternovaní, že nějaká bílá ženská bloumá v noci jejich teritoriem, že mi odpověděli. Úsměv mi ale oplatil jen ten malý mexikánek. Raději jsem zamířila nejkratší cestou zpět do hotelu. Když jsem bydlení v Tepitu popisovala o pár měsíců později svému kamarádovi, původem z Mexico City, vykulil na mě oči a klepal si na čelo. Až tehdy jsem se dozvěděla, že Tepito je mezi obyvateli hlavního města nechvalně vyhlášené a každý se mu raději vyhne.

     Pravým opakem Tepita je například Zona Rosa, v porovnání s předchozím luxusní čtvrť s množstvím kvalitních hotelů, nabízející značkové obchody, stylové restaurace, bary i noční život. Čtvrť jako vystřižená z kteréhokoliv evropského moderního velkoměsta. Ubytovávají se zde většinou cizinci, kteří přijíždějí do hlavního města za obchodem. Rozdíl je markantní, přitom Tepico a "Růžovou zónu" delí jen pár zastávek metra.

     Mexické metro má 11 tras a je velmi přehledně značené. Je prakticky nemožné se ztratit. V porovnání s automobilovou dopravou metro jednoznačně vede, neboť je pořád příjemnější se chvíli mačkat v přeplněném vagónu, než stejnou vzdálenost zdolávat autem po často beznadějně ucpaných silnicích. Metro je navíc velmi levné, za jednu jízdu, bez ohledu na počet přestupů zaplatíte v přepočtu 8 korun. Ženská část mexické populace si prosadila, aby první dva vagóny každé soupravy byly vyhrazeny jen jim a dětem. Měli po krk machistických otravných mužů. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že tohle pravidlo není mimo špičku dodržováno úplně striktně. Během nejvyššího provozu jsou ale v každé zastávce policisté a dbají na to, aby do přední části vlaku muži skutečně nenastupovali. První dva vagóny jsou na nástupišti odděleny bílou čarou a jakmile ji nějaký muž překročí, už se ozývá metrem pískot policejních píšťalek. Já jsem se s žádnými nepřístojnostmi nesetkala, ale to asi proto, že jsem zhruba o půl hlavy vyšší než průměrný Mexičan a navíc všudypřítomná policie, ať už zde nebo v ulicích je určitě dobrou prevencí. Korupce a zločinnost uvnitř policie samotné je druhá věc. Nemalou měrou k ní přispívá skutečnost, že řadový policista pobírá minimální mzdu.

     Co do rychlosti, konkuruje zdatně metru takzvaný metrobus - autobus, kterému je vyhrazen speciální pruh a do kterého se nastupuje na vyvýšených nástupištích. Je mnohem pohodlnější - dražší jízdné - méně cestujících. Metrobusem se ale nedostanete všude, jezdí zejména po širokých bulvárech, které disponují extra dopravním pruhem. Tím je například Paseo de la Reforma, 35 km dlouhá avenue vedoucí napříč celým městem.

     10 kilometrů od historického centra, 10 zastávek metrem, leží dřívější předměstí Mexico City, Coyoacán. Jeho jméno pochází z jazyka Nahuatl, jazyka potomku Aztéků. V překladu znamená "Místo kojotů" a to zřejmě proto, že si jej za svou základnu vybral Cortés a jeho vojáci, po té, co definitivně zpustošili Tenochtitlán.

     Kojoti dávno zmizeli a Coyoacán se stal čtvrtí umělců, kteří se pyšní přechůdci tak slavnými jako byla Frida Kahló či její životní druh Diego Rivera. Fridu Kahló a její dílo přiblížil většině lidí až životopisný film, v jehož druhé adaptaci si zahrála nejznámější mexickou malířku jiná slavná Mexičanka - Salma Hayek. Fridin modrý dům s překrásnou zahradou plnou předkolumbovských artefaktů, které byly vášní jejího muže, je dnes nejvyhledávanějším muzeem Coyoacánu, muzeem věnovaným dílu a životu této výjimečné ženy. Hlavním tématem jejích děl je fyzická a emocionální bolest. Frida v mládí utrpěla těžká zranění páteře a pánve při srážce autobusu a musela se podrobit řadě operací. Jen zázrakem začala zase chodit, úporné bolesti ji ale trápily celý její život. O 21 let starší Diego byl vyhlášeným sukničkářem a přestože Fridu miloval a obdivoval, celý život se musela vypořádávat s jeho nevěrami. Údajně svedl i její sestru.

     Není divu, že poslední zápisek jejího deníku zní: "Doufám, že odchod je radostný a že už se nikdy nevrátím." Rivera zaujímal čelní postavení v mexickém umění, zejména jako malíř nástěnných maleb na významných veřejných budovách. Jeho malby zdobící například ochoz nádvoří Palacio Nacional na Zócalu zachycují důležité okamžiky mexických dějin - předkolujmbovskou historii, dobytí Mexika Španěly, revoluční historii novověkého Mexika a také propagandistické levicové náměty. Frida i Diego inklinovali k intelektuálním levicovým kruhům a ve svém domě na Coyoacánu nabídli útočište Leonu Trockému, po jeho útěku z Ruska. Frida našla v Trockém více než přítele, jejich vztah ale nakonec ukončili názorové rozdíly a také fakt, že byli oba zadaní. Trockij byl o pár let později na Coyoacánu zavražděn, zřejmě ruskou tajnou službou.

     Coyoacán si dodnes zachoval malebnou atmosféru úzkých uliček z koloniálních dob s pestrobarevnými fasádami domů, na nichž nechybí půvabná domovní znamení, z talavery - typické mexické keramiky.

     Coyoacán je ideálním útočištěm před hektičností hlavního města, nabízí bezpočet útulných kaváren, nejlépe na hlavním náměstí Plaza Hidalgo s přilehlým parkem Jardín del Centenario, které zejména o víkendech ožívá vystoupeními hudebníků, mimů či pouličních umělců a trhy s řemeslnými výrobky.

     Do hrubé mozaiky Mexico City chybí ještě několik důležitých kamínků - již zmíněné pyramidy Teotihuacanu, Guadalupská bazilika, nedaleké pásmo sopek s Popocatepetlem na prvním místě a řada dalších zajímavostí a postřehů. Věděli jste například, že v Antropologickém muzeu hlavního města, jednom z nejlepších muzeí svého druhu na světě, najdete rekonstrukci hrobu Věstonické Venuše, s lakonickým popisem - Dolni Vestonice, Moravia, Europa?

     Nashledanou na stránkách Abadely v druhém díle o této fascinující aglomeraci - Mexico D.F.

Eva, Esta dirección electrónica esta protegida contra spambots. Es necesario activar Javascript para visualizarla