Co se mi přihodilo v kině. Bylo tam pár lidí, když skončil film a rozsvítili, tak jsem viděl dole před první řadou nějakou holčinu na vozíku jak něco hledá. Než jsem sestoupil dolů, tak to našla. Došel jsem ke dveřím a viděl jsem, že se též chystá odjet, tak jsem počkal a přidržel ji dveře. Byla sama. Měl jsem chviličku čas si ji prohlédnout.
     Bylo vidět, že na vozíku není krátce, ne-li od dětství. Nebyl to takový ten ošklivý nemocniční trubkatý vozík. Byl to pojízdný dívčí pokojík. Byla na něm zachumlaná do spacáku, všude kolem spoustu věcí. Překvapaně se na mě podívala, nepatrně se usmála a potichu poděkovala. Když vidím v kině hezký film, zapomenu na svět a v ten okamžik žiji jen tím příběhem. Nějakou nedlouhou dobu po skončení filmu jsou má mysl i srdce otevřené. Svět v mé hlavě nabude svých skutečných tvarů, začne vonět, zpívat i vřeštět, vnímám jeho krásu i utrpení, dotkne se mých emocí. V tento okamžik pohnuté mysli jsem se díval na dívku na svém pojízdném pokojíčku, a najednou jsem měl pocit, že tam sedím s ní, že tam sedím a vnímám svět jejíma očima. Dívám se na toho hezky oblečeného, zdravého, lehce povzneseného muže, který se nikdy nestane jejím milencem, který by ji miloval, a kterého by mohla milovat ona, a který se dívá bez radosti na svět a potichu si na něj stěžuje. Byl to jen okamžik. Celou cestu z kina jsem nedokázel nebrečet a necítit se hloupě.

Tomas, Esta dirección electrónica esta protegida contra spambots. Es necesario activar Javascript para visualizarla