Imprese - Řecko na začátku června

     Lefkada – ostrov na západ od řecké pevniny v Ionském moři, Agios Nikitas – vesnice na západním pobřeží nevelkého ostrůvku, který připomíná na mapě slzu nebo perlu.
     Ta jména znějí dálkou, romantikou, exotikou...slunce, moře...Asociace: olympští bohové, Zeus a Héra...Homér a Odysseus, Herakles..Afrodíta...Achilles...       Do Řecka jsem jel začátkem června 2009 za středozemními energiemi, chtěl jsem si je konečně „ohmatat“, nikdy jsem nebyl nejen v zemi Homérově, ale ani ve Středomoří. A ovšem vyrazil jsem za archetypální krajinou ve znamení slunce, moře, skal....a jiného lidského, prastarého plemene.
     To vše tam je. A taky navíc vůně, zvláštní vůně, kterou neumím pojmenovat...Moře, průzračné, modravé, se speciální směsí: azurová se smaragdovým nádechem. Bílý písek, který kolem poledne mění se v pánev, která nutí do běhu. Žhavé nebe...bez mráčku...

     Agios Nikitas je malá, kdysi rybářská vesnice, dnes rejdiště turistů. Vesnička, kde mladé prodavačky a pokladní, servírky nejenže prodávají a obsluhují, ale oni přitom žijí, hospodští mění se v šoumeny či pyšné patriarchální hostitele.
    Středomoří eliminuje robotickou činnost typickou pro Česko; jsme zde vnímáni i zdraveni. Chtějí si s námi povídat, vše je osobní a vypočítavost zdá se být zatlačena někam do pozadí. Kdosi neznámý mi pokyne, nevím proč, jen tak - pozdrav do jiného světa...Dívky tu mají zvláštní, tvrdší chůzi, jakoby klukovskou a rovné nosy bohyň z antických váz a fresek.Vdovy jsou černé, upínají na vás dlouhé pohledy, jako vystřižené z Felliniových filmů.
     Příroda pěkná už na pohled, snivě zamlžené hory pevniny na obzoru, ale také tvrdá jako skála, pichlavá jako kaktus a neproniknutelná bez mačety. Nedaleko stezky přes skalnatý pahorek, kterým vede cesta na pláž Milos – pláž milenců, nacházím jeskyni v pískovci s vchodem zastavěným zdí. Kdysi tady kdosi žil, strop jeskyně je ještě očouzený ohništěm. Byl to chuďas, poustevník nebo loupežník? Čas se na ostrově zastavuje a v křoviskách skryté jeskyni dalo by se žít v bezčasí, před 20, ale také 2000 lety.
     Každý druhý řecký muž vypadá jako pirát nebo aspoň námořník. Staří vousáči jsou určitě inkarnovaní druhové Odyssea. Zatímco český bezdomovec je opilec na konci životní poutě, řecký bezdomovec vypadá jako antický mudrc, vymykající se času, jeho pohled upínající se na moře je hluboký jako propast.
     Starý prodavač vám podává chléb v obchůdku a z hlubin jeho očí dívá se na vás Odysseus maskovaný za prodavače v marketu, kde najdete všechno.
    Pečlivě vás ti muži váží a hodnotí očima, vnikajíce do vašeho ledví.

     Moře: stejně jako celá řecká krajina: pohádka napohled, ale ta slanost signalizuje nebezpečnost živlu. Nádherná barva, jakoby virtuální vlny...To moře je tak dokonalé, až vypadá virtuálně. Boží Matrix.
     Než vkročím do moře, vždy se soustředím a skláním se pokorně před obrovitým archetypem, tekutým elementem. Nelze mi jen tak vlítnout do vody bez modlitby... Je to archetyp sám. Její hukot a pohyb symbolizují moc planety, moc Stvořitele. Ta lidská malost a slabost. Po pár dnech pochopím, že To moře, je Ta moře, moře je Matka. Je to žena pohupující lidičky, malé nepatrné bezmocné v obrovské modravé náruči, která je díky místní blahovůli teplá a příjemná. Nechávám se hlavně večer, když už mizí horkost slunce, kolébat v té náruči a přemýšlím v dosahu břehu, jaké by to bylo ocitnout se kilometry od pevniny vydán na pospas obrovitosti oceánu.
     To pohupování a volnobití je školitelka tantrického sexu...
Znají tady tantrický sex? Napadá mě za pár dní.
     Vstupuju do moře denně s modlitbou: Přicházím k tobě pokorně, jsem část tebe.

     Zatímco Češi a jiní Evropané se grilují na písku, chytajíce atraktivní barvičku, usedám ve stínu skalního převisu, čtu si a občas medituju.
     Tam pod mohutnou skalou na pláži Milos mi naskočí nečekaně vize Stěny, obrovité stěny stvořené nějakým nepozemským stvořením z jiné dimenze. Domlouvám jí a dávám najevo rozhodnutí pokračovat dále nehledě na ni. Když vize po nějaké době mizí, položím dlaně na oči a naskočí mi před očima fialové reiki-„slunce“, barva, kterou znám, ale nikdy jsem neviděl toto fialové slunce tak velké, silné a zářící jako zde v Řecku.
     Lefkáda. Olivovníky, kaktusy, eukalypty, moruše...Řekové tak moderní, jako by bez minulosti, a přece tu někde musí být jejich minulost sahající přes Odyssea k Heraklovi, v jejich DNA, ukrytá v každé skalce, keři, stromu a zrnku písku.
Zázrak zjevení a zmizení Kultury a Umění a Bájí, jaké nemají obdoby.
     Nechávám ale žhavou nádheru řecké pohádky za sebou bez lítosti a těším se do melancholických chladivých Čech, kde je tráva měkoučká jako mateřské pohlazení a konejšivého stínu habaděj.

Díky za pocit svobody, Řecko.
Díky za pochování, Moře.
Díky za inspiraci k volnosti, Řekové.

Jirka, This e-mail address is being protected from spambots. You need JavaScript enabled to view it