   |
| Léčení - Daniel a Pátá noc |
| Wednesday, 26 August 2009 20:12 | |
|
Druhá kapitola z připravované knihy "Daniel a Pátá noc aneb 2012 se blíží Vystoupím z metra na Karlově náměstí v centru Prahy. Jdu přes park do areálu fakultní nemocnice. Cesta strohým nemocničním areálem je nepříjemná, ve vzduchu visí, z kanálů, kontejnerů, zdí a oken vylézají choroby, problémy, bolest a strach. Každý člověk, kterého cestou potkám, je tím nějak kontaminovaný. Rychle procházím patogenní zónou, abych byl co nejdříve uvnitř budovy ORL, abych dostal svou dávku infúze a vypadnul z tohoto světa chorob. Najdu snadno cíl, vyšlapu do prvního patra a zazvoním. Která sestřička asi dnes přijde? Sestry jsou klidné ženy ve středním věku mezi 40 a 50 roky. Některé jsou milé, jedna je dokonce rozverná. Jiná je odměřená, pečlivá a přísná. Další není hezká, je vážná, uzavřená, pokorná, měkká - anděl, který neví, že je anděl. Zasmušilá, s náznakem utrápenosti. Tentokrát přijde Přísná. To budu mít zase modřinu. Neumí vpíchnout pořádně jehlu do žíly. Minule mě ruka po jejím vpichu několik dní bolela. Je tak snaživá, až to bolí, nebo je chladná, bez srdce, a proto to bolí. Nebolí to od těch sester, které jehlu vpíchnou lehce, rychle, nejsou v křeči. Souvisí to asi s jejich životním stylem. Třeba Rozverná, té to jde, také Andělovi to jde dobře. Je to energiemi, které do toho ženy vkládají. Pokud je jejich energie lehká, přijímající, plynoucí a laskavá, pak píchají jehlu do žíly dobře a bez modřin... A naopak.Mířím sám chodbou do pokoje číslo 113, cestu znám, zouvám se, svlékám bundu a ulehám na bílé prostěradlo. Připravuju si po pravé ruce vedle sebe noviny, knihu a mobilní telefon. Na závěr příprav přes nohy přetahuju tenkou deku, abych byl v teple. Sestra přichází, rutinně mi zavede jehlu do žíly. Neřekne nic milého, nic lidského, nic navíc. Pracuje. Otevře kohoutek s tekutinou, která mi má zachránit sluch. Kapalina začne stékat průhlednou hadičkou kapat do žíly...kap...kap....kap. Čtvrt litru za jednu hodinu. Zůstávám sám. Kapka infúze mi odměřuje čas. Jedna z věcí, která mne zarazila, bylo číslo 113. Číslice 1 a 3 mne často doprovázejí životem. Do rozvodu jsem bydlel v domě čísle 13. Naznačují mi Nebesa, že se vyléčím? Zadoufal jsem, když jsem poprvé pohlédl na to číslo. Ale lékařka je skeptická. „To víte, přišel jste pozdě, ale zkusíme udělat, co se dá.“ Vysvětluje. Je malá, šíhlá, její asi 40 let.Do nemocnice jsem přišel 8. 1. 2008. Z automatu u dveří mi na ORL vyjel lístek s pořadovým číslem 81. U toho nezůstalo: cestou, když jsem čekal na nástupišti metra, podíval jsem se mimoděk dolů na koleje: 59 - moje číslo narození. Nechápal jsem to číselné bombardování. Jen jsem věděl, že se Něco děje. Že se mnou někdo hraje nějakou hru, na něco mne upozorňuje. Někdo, kdo mě dobře zná a ví o mně všechno. Číselná hra ve mně vzbudila naději, že jsem v neviditelných, snad andělských rukách a že vše dobře dopadne. V nemocnici se nad mým uchem sešli dva, nakonec tři lékaři, jeden muž a dvě ženy. Vypadalo to, že jim je situace celkem jasná a po 5 minutách zbyl jeden. Starší lékař, asi padesátiletý začal dělat zápis, byl také zachmuřený a několikrát mi zopakoval, že jsem měl přijít dříve. Že tyhle věci je nutné řešit do 24 hodin. Vážně se na mě dívá. Připadá mi to směšné a v duchu se usmívám. Mělo by to být naopak: já bych měl být vážný a on by se mohl usmívat, vždyť on hluchý není. Ale je to naopak. Třeba to dělá kvůli alibi. Abych nezažaloval nemocnici, aby neměl blbý pocit, že věda zase prohrála, když je tak pokročilá.Potom mne poslali na sonograf. Tam jsem znovu absolvoval pískání do uší. Dostal jsem graf a vrátil se. Mezi akcemi pokorné čekání u dveří... Doktorka rozhodne, že půjdu na infúze, a to už o víkendu, protože to spěchá. Souhlasím. Odcházím šťasten, kolečko pokorného čekání skončilo – a tak pořád až do smrti. Nakonec člověka vezou na tom směšném lehátku s kolečky, ale i tak čeká, čeká pořád. Vysvobodí ho až smrt. V pokoji číslo 113 jsou tři lůžka. Jako dítě jsem žil v domě čísle 21, po svatbě v domě a v bytě čísle 13, narodil jsem se 11. 1. Uvnitř pokoje určeného k infuzím je prázdno, uklizeno, nicméně na podlaze pod oknem leží jako memento osuška se zaschlou skvrnou od krve.„To bude dobrý,“ konejšila mne při první infúzní iniciaci bodře sestřička, když jsem jí popsal, co se mi přihodilo v noci 3. ledna - 3.1. Už chápu, že sestry jsou rutinérky, mezi jejichž práci i zábavu patří povzbuzování. Potom mi zapíchla do ruky jehlu a pustila do mě vesele litr jakési průhledné tekutiny. Nezbývá než ležet, přijímat a přemýšlet o svém osudu. A takto denně i o víkendu po 10 dní. Aby nebylo ještě konec podivným náhodám, jež už podle psychologa Carla G. Junga odkazují na hlubší, mysterióznější souvislosti, poté, co jsem opustil nemocnici a šel si koupit do trafiky něco ke čtení, na obálce časopisu Koktejl byla velká fotografie vlka. Můj magický průvodce na šamanských cestách. Uf. Synchronicita podle esoterických vykladačů naznačuje, že „Nahoře“ nás sledují a upozorňují, že se Něco pro nás významného děje, že jdeme po správné či nesprávné cestě. Existuje představa, že nápadné shluky čísel nám „posílají“ nebo nás na ně upozorňují andělé. Některým sestavám čísel se proto říká andělská. 11:11, 22:22 a tak podobně. „Náhody“ s čísly mne tedy upozorňují, že jsem ohluchl „správně“?! Ale proč? A co s tím? Vidím dva výklady: ohluchl jsem, protože to má nějaký hlubší význam. Ohluchl jsem, vyléčím se...Internet . Kombinace čísel 3 a 1 prý znamenají: „Nanebevzatí mistři s vámi spolupracují na vašich myšlenkových procesech. Učí vás dávné moudrosti zhmotňování. Posílají vám energii, která vás zachrání před pocity zmaru, a dodávají vám odvahu soustředit se na skutečné cíle vaší duše. Navíc vám mohou tito nanebevzetí mistři nabídnout rady, vedení a návrhy k vašemu životnímu poslání. Především vás však utvrzují v tom, že každé dílo začíná na úrovni myšlenky nebo nápadu. Požádejte je, aby vám pomohli moudře zvolit to, co opravdu chcete.“ Po infúzi s Miriam na večeři. Jako obvykle bylo plno smíchu a povídání . Miriam mne nelituje, ale ptá se na příčiny. Taky mě vyzve k tomu, abych kontaktoval léčitelku Ivanu a nezapomněl na Vědmu. To beztak chci udělat. Pak mě varuje před lékaři a před tím, abych do sebe necpal kvanta prášků, které mi předepsali a které mne stály asi 600 korun.„Dane,“ říká vážně. „doktory vůbec nezajímá tvoje zdraví! Mají provize z léků od farmaceutických firem a jde jim jen o to, aby je do tebe cpali a ty jsi je pojídal! To že si přivodíš nějaké vedlejší komplikace, že si poškodíš tělo, důležité orgány, to je vůbec, ale vůbec nezajímá, Daníku!“ Poučuje mne. Vypadá chvílemi jako anděl Pomsty, který slétl z nebe s plamenným mečem, aby kázal pravdu o vědecké medicíně. Nemám důvod jí nevěřit. Zatímco dosud jsem byl na vahách a rozhodnut zkoušet obě cesty: vědeckou i alternativní. Nyní převažuje pocit, že vědeckou cestu opustím. V uchu mi šumí a šumí a šumí... Zní to jako šum vzdáleného moře nebo vesmíru.„A co když je to kundalini?“ zeptám se. „Ale prosím tě, to jsou fantazie!“ odmítá rezolutně. „Když se z ní může ochrnout, tak proč ne ohluchnout?“ nevzdávám se. Četl jsem během poslední roku asi dvě knihy o této zvláštní energii, takzvané hadí síle. „Četl jsem o ní, může způsobit všechny možné potíže, když stoupá a tělo není zharmonizované, jede zdola od kořenové čakry nahoru, je to duchovní energie...,“ vysvětluju. „Prosím tě už to nečti nebo ochrneš!“ praví rozhodně. „Proč právě pravé ucho?“ Proč jsem ohluchl na pravé ucho, když také Miriam má problémy s pravým uchem, i když jí se to stalo od rýmy a už je to řadu let. Šamanka Adriana špatně slyší na pravé ucho od té doby, co jí do něj zařval její malý synek. To už je 20 let. A obě tyhle ženské jsem potkal v posledním roce. Proč? Co to znamená? „Vzpomínáš na Danu z Berouna? Taky špatně slyší na jedno ucho.“ Samozřejmě, že si vzpomínám, když jsme byli na podzim u Vědmy, šla za ní a prosila o vyléčení. Vědma jí to léčila, ale bez úspěchu. „A byla tam přece ještě jedna holka, taková vysoká černovlasá ženská a ta měla taky potíže s uchem.“ „Ano, vzpomíná si Miriam a dokonce zná její jméno. Není těch neslyšících uší kolem mne nějak moc? Co to sakra znamená? „Třeba je to infekční,“ řekne Miriam. Chechtáme se a nemůžeme přestat. Miriam se směje, až slzí. Stav se nezlepšoval. Lidské hlasy zprava mi zněly velmi oslabeně jako drnčící plech a téměř jsem jim nerozuměl a podobně mi ke mně pronikal nezřetelně a neobvykle zploštělý zvuk vody, když jsem se sprchoval. Asi dva dny po ohluchnutí jsem zavolal matce. Venku za oknem zářily nádherné červánky. Cítím ale v té klenuté nádheře jakousi skrytou hrozbu. Červánky přece kdysi věštily války, krev a zkázu. Ale dnešní lidé si jich nevšímají. Řekl jsem matce, co se stalo a ona mne hned začala litovat, ale já o to nestojím, dopaluje mě to, ona mne svým „hořekováním“ vrací do dětských let a já nesmím podléhat té hloupé iluzi. Proto jí řeknu rázně, že si zajdu k doktorovi a hovor utnu. Brzy nato zavolal můj bratr Boris, který mi nevolá téměř nikdy. Žije si svůj život a naše životy se protínají jen vzácně. Seděl jsem zrovna v tramvaji. „To je přece hrozný!“ řekne naléhavě. Uklidňuju ho a popisuju, jak se to stalo. Dodávám: „Vše je dočasné,“Mám pocit, jako bych utěšoval já jeho. „A pak jsem rád, že ještě něco vůbec slyším aspoň na jedno ucho. To je supr!“ řeknu ironicky. V sobotu jsem zašel do našeho bytu, kde teď bydlí Marie a nás dvacetiletý syn Radek a občas u nich přespává pětadvacetiletý Karel. Strávil jsem v tom bytě dvacet let a vracet se tam pro mne není snadné, ani když tam jdu formálně jenom pro poštu a prohodit pár slov se syny. V tom starém domě na kraji města si nejvíce uvědomuji, že i když my čtyři nejsme rodina, rodina trvá. I kdybychom se viděli jednou za rok, jsme propojeni a úřední papíry těžko něco zruší, stejně jako těžko něco nastolí.Jako by se nám Nebesa vysmívala. Když popisuju situaci se svým uchem, Kája mě překvapí: „To máš z toho, že si pořád hraješ s energiemi, to není sranda!“ vyjede na mě podrážděně. Musím se tomu smát. Jako bych já byl jeho zlobivé dítě. Přijde řeč na katastrofy kvůli roku 2012. Vyprávěl jsem o svém apokalyptickém snu. Karel se tomu moc nedivil – nediví se ničemu – a řekl, že viděl mapu Evropy, jak bude vypadat poté, až roztají ledovce. „Moře bude na Moravě a v části Čech, ostatní budou ostrovy.“ konstatuje klidně. „Apokalypsa teď nebude, nehodí se mi to, musím studovat,“ podotkne. Zase se chechtám. „Ta vaše generace, vám je všechno jedno,“ poznamenám. Kája mi ještě vytkne, že jsem mu přeposlal kolující email ve smyslu „Jsem rád, že jsi můj mailový přítel.“ Který jsem rozeslal asi dvaceti kamarádům, kamarádkám i svým dvěma synům, nikomu to nevadilo- jen jemu. „Mě tyhle blbosti nezajímají, nemám na to čas, je to pořád to samý,“ Radek sedí u kuchyňského stolu, čeká na Mariino jídlo a neřekne téměř nic, jako obvykle, možná si ještě ani nevšiml, že dostal ten email oznamující „Mám tě rád“, a i kdyby dostal, stejně nebude reagovat. Je těžké z něj před matkou vyrazit pár vět. Vždycky je nesmírně překvapen, když vstupuju k nim do bytu. „Co tady děláš?“ ptá se pokaždé. A mne to vždycky zdvihne adrenalin. Nakonec začnou mluvit všichni najednou: unikají mi jednotlivá slova a někde celý smysl debaty.Pomalu zmlknu. Unavuje mě to. Jsme vlastně tři rodiny, napadá mě, když se na nás podívám z nadhledu. Marie a pokojný, dlouhovlasý Radek připomínající hodného medvídka tvoří jednu rodinu, a my s Karlem jsme každý sám pro sebe - solitéři, osamělí tuláci, jakési jednoatomové „rodinky“. Pokud jsou doma přítomni Marie a Karel, velmi brzy se dostávají do sporu. Marie skáče téměř na každou synovu provokaci nebo zmínku o něčem, co jí připadá nebezpečné. Její mateřské pudy jsou pro ni nezvládnutelné. Jakmile Kája řekne, že půjde na výlet na posvátný kopec Říp nikoli z bližší Roudnice nad Labem, ale ze vzdálenějších Kralup nad Vltavou, začnou se hádat. Přestávám poslouchat. Oni si přece tak, matka i syn, projevují lásku. Krom toho se v našem starém bytě necítím dobře. Místní patogenní zóna mě často zaskočí svou silou. Jsou tam nahromaděné staré negativní energie? Nebo je to energie, kterou na mě háže Marie a kluci? Ale to ne, silné vibrace cítím, i když doma nikdo není. Nebo tu zůstaly zbloudilé duše? Dům je starý asi sto let. Kdo ví, kdo a kolik rodin zde žilo před námi? Naše rodina se sem nastěhovala koncem 80. let. Podobné energie, z kterých mi není, dobře vnímám i u matky v bytě, kde jsem prožil kus mládí. Loučím se a zavtipkuju: „Přeju vám všechno nejlepší v novém roce a mějte se rádi, ať se vám nezhroutí páteř.“ Někde jsem četl, že bez lásky se rozpadá páteř, tak jim to připomínám. „Taky všechno nejlepší,“ řekne svým obvyklým tichým hlasem Marie. „A pozdravuj maminku.“ „Čau! Všechno nejlepší“ zdraví kluci. Kdysi mi bylo nesnesitelně smutno, když jsem od nich odcházel. Doma mne ruší jen hučení v uchu a televize ... Svět je této modřanské čtvrti rodinných domků nedaleko rozsáhlého lesa ponořen do ticha. Dívám se na nebe poseté hvězdami. Vždy mě udiví, jak klidně si letíme na naší planetě obrovským, mlčenlivým vesmírem, a pranic nás to nevzrušuje. Jak to že trasa naší sluneční soustavy je tak bezpečná? Jak to, že nás ještě nepohltila žádná černá veledíra, nezničilo žádné nebezpečné záření, nepřitáhla žádná obrovská hvězda? Kdo za to může? Bůh? Andělé? Nebo jen náhoda daná polohou naší sluneční soustavy a naší planety v ní?V noci jsem zase nekonečně dlouho nemohl usnout, převaluju se na manželském dvojlůžku, které je pro osamělého muže občas obrovské. To když mi chybí žena po boku. Je to často. Vybavují se mi slova Vědmy na její horské chatě: „Já vím, nastal čas.“ Ta věta mne hodně ovlivnila, stejně jako další rada, kterou nám, žákům terapie reiki, ta žena předala: „Dovoluji si...“ Když jsem doma, a právě nečtu, nepřekládám, necvičím, nemedituju, sedím většinou u počítače a surfuju po internetě. Už vím o několika alternativních webových stránkách, které se zabývají transformací, vzestupem, rokem 2012 a dalšími a dalšími tématy, které mne už tak nezajímají. O transformaci se zajímám přibližně rok. Ještě poměrně nedávno jsem pokládal většinu věcí spojených s psychotronikou, new age, esoterikou za fantazie a novodobé hry pro zmatené současníky. Pozůstatky magie a mystiky. Pak ale přišlo několik událostí, které změnily můj život, vykolejily mne. Začal jsem vnímat energie...pak jsem se dočetl o tom, že zvláštní změny v energii Země a vědomí lidí vnímá po celém světě více lidí a že jsou vypracované teorie, které to vše vysvětlují. Procházíme duchovní transformací, na cestě vesmírného Vzestupu, které zahrnuje ovšem i pozemšťany. A vše skončí v roce 2012, kdy většina lidstva zahyne, jeho duše se reinkarnují a nepatrná menšiny projde do páté dimenze kristovského Vědomí, Lásky, do 5D, jak se říká podle anglické zkratky 5thDimensionPůvodní poselství pro rok 2012 „Změny, které proběhnou na Zemi v roce 2012, budou tak radikální a kataklyzmatické, že bude nebezpečné na ní v té době zůstávat. Nastanou katastrofální záplavy a povodně, ničivá zemětřesení, mnoho majetku shoří a další ztratí svou hodnotu. Lidé přijdou o věci, o kterých jsou přesvědčeni, že bez nich nemohou žít. Potom pochopí, že to nebylo tak důležité. Dojde ke změně ve vnímání hodnot. Zemská osa se posune a celá planeta promění: sever se stane jihem a naopak, tam, kde byla souš, bude voda a na místech oceánů pevnina. Slunce bude vycházet na západě a zapadat na východě. Celá Země se bude otřásat a její povrch pukat. Planeta se promění v takovou, jakou byla při svém stvoření: původně totiž měla sloužit kráse, radosti a harmonii, v níž měli žít všechny bytosti tuto planetu obývající. Ti, kteří si zvolí zůstat ve třetí dimenzi, budou muset zemřít. Někteří se pak dostanou na místo, kde se přemění jejich duše a bude jim poskytnuta útěcha po všech strastech a utrpení. Další se vrátí do dimenzí nebo světů ve vesmírech, odkud přišli. A ti, co si vybrali Vzestup společně s planetou, budou přeneseni na místo, které pro tento účel bylo speciálně stvořeno (někdo hovoří o kosmických lodích). Toto místo neomylně poznají podle vibrací lásky. Tam si odpočinou a pochopí nové souvislosti a skutečnosti, zregenerují své fyzické tělo i psychický stav. Budou mít pocit, jako by se vrátili domů. Pak nastane okamžik, kdy se budou muset rozhodnout, zda se vrátí zpět na Zemi, kde mezitím proběhne očista, a oni ji začnou znovu osídlovat, anebo zda zůstanou v páté dimenzi v životě hojnosti a štědrosti, kde to, co si budou přát, si okamžitě zmaterializují; případně se budou moci pohybovat mezi oběma světy.“ (Internet) Internet - Zážitek blízké smrti. Jeden Slovák žijící ve Švýcarsku popsal své zážitky, když umíral po autonehodě někde na ulici. Byl šťastný, když vystoupil ze zraněného těla. Potom ale dorazili „záchranáři“, vrhli se na jeho tělo, které pozoroval zvenku s odstupem, a vtáhli jeho ducha zpět. Byl to pro něj šok. Zážitek blízké smrti, Near death experience (NDE). A tady budeš! Rozhodli ostatní lidé a zabránili mu ve šťastném odchodu z hmotné reality, z trojrozměrného světa - 3D. Záchranáři to mysleli dobře. Jasně. Ale co když je tato planeta jen peklo? A my na tomto peklu lpíme. Když pár Rusů uteče pod zem, lidé na ně pošlou policii, psychiatry a chtějí je donutit, aby se vrátili do „normálu“. Do normálního pekla. Oni se těší na to, že toto peklo skončí, všechno shoří v Nebeském ohni. Místo abychom jim láskyplně dopřáli tu naději, že vše skončí, a vykašlali se na ně. „Normální“ lidé je vtahují zpátky do pozemského pekla, snad by je radši zabili, zavřeli do blázince, odsoudili k „normálnímu“ životu. „Co si to dovolujete?“ Řve na ně soudce. „Pěkně tady budete trpět s námi! Jaký konec světa?! A odsuzuje je k doživotnímu „normálnímu“ životu!!!“ Některé zdroje, například Osud.cz, hlásí, že v roce 2012 zahyne při kataklyzmatu 98 % lidstva. Zbydou dvě procenta lidí, kteří se mají už nyní propojit v Lásce, jakmile se nám to podaří, zažehne se „jaderná“ Lásky reakce mezi celým lidstvem.Odpoledne mi volá Metoděj: „Jsme na procházce v Šárce s manželkou a Lumírem.“ Potěší mě to. Vidím je všechny čtyři jako před sebou a zvedne mi to koutky úst. Lumír – vyznavač Steinera, tvůrce antroposofie, a protiislámský bojovník - a Metoděj, podivín, v němž se pojí podivně zbytky katolicismu s astrologií, a jejich manželky. „Řekni jim, že je mám rád,“ napadne mně ani nevím proč. „To je příliš lunární! To nemůžu!“ vyděsí se Metoděj a zavěsí. Lunární pro něj znamená vrchol maximálního mužského pádu: ztracenec ve svých emocích. Když jsem se odstěhoval od rodiny a zařídil si poprvé pronajatý byt, Metod nechápal, že poslouchám meditační hudbu a mám bílý koberec. „Jak to můžeš poslouchat? Já bych přitom vůbec nevstal, vstanu, jen na rock. Divil se a vypadal, e skrývá pochybnosti. Dalšího dne jsem seděl unaveně v práci, sotva se mohl pohnout, a pak se skoro plazil domů z odpolední směny. Co to má znamenat? Co to se mnou je? Jako by se na pramen mého života položil drak. Internet: V Británii onemocnělo záhadnou virózou dva milióny lidí. Příznaky jsou podobné jako u mně: únava, průjem... Blíží se skutečně kosmická katastrofa – tuto informaci najdu na alternativním webu Osud.cz. Možná vysvětluje můj apokalyptický sen. Na alternativním webu visí zpráva, údajně od norského politika, který tají své jméno, podle něhož se vlády USA a Evropské unie tajně připravují na zánik lidstva. Má k němu dojít po srážce Země s planetou X.Nechce se mi věřit, že by to byla pravda. Zní to příliš fantasticky. Je to šílená informace, která příliš připomíná filmovou sci-fi Drtivý dopad. Norové prý připravují podzemní kapacity pro dva miliony lidí. Ostatní Nory podle politika ponechá vláda jejich osudu, zřejmě proto, že je nemá kam ukrýt a nemá pro ně zásoby. Nor hovoří o tom, že první zahynou lidi z přímořských oblastí, to by znamenalo, že planetka spadne do moře. Jak by to ale mohli tak přesně vypočítat? Dosavadní propočty o srážkách vždy počítaly s určitou tolerancí. Současná astronomie neumí předpovědět srážku přesně a dopad vesmírného tělesa několik let dopředu. Je to nemožné. Jedině že by měli a tajili přístroje, které jim to umožní, když to potřebují. Třeba NASA...? Posílám informaci Adrianě. Ona o ní nepochybuje. Zvláštní žena. Copak tomu lze věřit? Je to šílené. I ona se odvolává na můj sen... Ale to také nic neznamená. Budu optimista. Na první prohlídku svého ucha jsem vyrazil až pátý den po ohluchnutí, když se to nelepšilo. Na úvod jsem zaplatil poplatek 30 Kč do automatu na poliklinice, kam chodím už asi 20 let. Polsedích asi pět let jsem zdravotně neměl žádné potíže a nevkročil jsem nuceně ke svému lékaři; ale jen provedou politici reformu zdravotnictví, která spočívá v tom, že každý, kdo jde k doktorovi, zaplatí 30 až 50 korun, tak ohluchnu! Skvělý!Svým poplatkem ale jaksi dávám státu najevo, že si nedělám srandu a myslím to vážně, že jen neotravuju zaneprázdněné lékaře. Malá sestřička ve věku kolem šedesáti let mne přebere od lékařky a testuje můj sluch pískáním nějakým přístrojem postupně do obou mých uší. Nakonec konstatuje: „Je to skvělé!!!“ Usmívá se. Její optimismus se mi líbí a ptám se jí, co se mi to vlastně stalo. Dostává se mi prvního (a jak se ukáže později nejlepšího) vysvětlení: „Pane, to nikdo neví, co to je. Nikdo tomu nerozumí, jak to, že člověk najednou ohluchne, ale občas se to stává. Někdo se vyléčí, někdo se nevyléčí. A proč to tak je, taky nikdo neví.“ Usmívá se na mě mateřsky. Vypadá to jako by ji přímo těšilo, že jsem ohluchl a že je to záhada. Směju se. Lékařská věda je přesně tak pokročilá, jak jsem si myslel. Vracím se od veselé sestřičky k lékařce. Ta se podívá na výsledky testu bez úsměvu a vážně řekne: „Mám pro vás špatnou zprávu... Měl byste jít hned do nemocnice.“ Jedu tedy hned do nemocnice. Jak to tedy je: Skvělé, nebo špatné? Má pravdu usměvavá sestřička, nebo zachmuřená doktorka. Jak to sestřička myslela? Je skvělé, že jsem ohluchl, nebo je skvělé, že jsem neohluchl víc? Zůstávám optimista. Jsem přesvědčen, že to zvládnu. Budu se léčit sám, zapojím i svou mistryni reiki Irenu, Vědmu a reiki - a to by v tom byl čert, abych to nevyřešil. Ale stále nechápu, proč se to stalo. Proč teď, na začátku Páté noci Galaktického podsvětí dle Mayského kalendáře tzolkinu poté, co jsem prodělal dvakrát zasvěcení do reiki, poté, co roky medituju a jdu, snažím se jít cestou duchovního zrání? Proč právě já? Musí existovat nějaké rozumné vysvětlení než to zdravotní sestry z obvodního střediska: „Nikdo neví, co to je, nikdo tomu nerozumí“. Potom ležím v pokoji číslo 113. Čirá tekutina v kapkách sklouzává do hadičky, kapička teče dolů a vsakuje se do mé levé paže. Nesmět se pohnout. Už mi to začlo. Vždy, když si lehám na lůžko na pokoji číslo 113, vzpomenu si na svého otce, jak jsem ho navštívil po jedné z jeho lehkých mozkových mrtvic, měl svalnatou paži odhalenou a injekci kapačky zabořenou v žíle.„Vidíš, Danieli, co mi dělají?“ řekl tehdy lítostivě, jako by si přál, abych ho zachránil, ale já jsem byl bezmocný, přesně tak, jako jsem teď bezmocný sám. „Á živá mrtvola,“ pozdraví mě Alena, když přijdu se zpožděním do práce.Není to zrovna láskyplné, ale někdy je lepší se životu a jeho strastem smát, tentokrát nejsem proti. Pozdě večer, po službě zůstávám v korektorně sám a volám matce. Venku jsou nádherné červánky, neuvěřitelná klenba mračen vysoko zbarvená do ruda. Cítím v té klenuté nádheře skrytou hrozbu. Ale svět je klidný. Máti mě lituju, ale já jí o to nestojím, vrací mě tak do dětských let a já nesmím podléhat té hloupé iluzi. Oživuje moje Vnitřní dítě, malého chlapečka, který se bojí a neví co má dělat. A to nejde. To nechci! Měl nějaký mýtický hrdina prostřelené ucho? Že bych hledal podobenství. Nevzpomínám si. Co je ale na tom hrdinského nechtít něco slyšet? Ohluchnout z leknutí? Je to spíše směšné, nahluchlí lidé figurují v komediích a komických situacích. Ještě tak slepota, ta je tragická... Ale hluchému se každý směje.Cítím Ďábla ve smutku, nostalgii a zášti a sebelítosti, kterou v tu chvíli pociťuji nad sebou, Ďáblovu Pátou noc. Je to Bůh smrti Tezcatlipoca, který nutil Maye, aby si jejich králové rozřezávali zaživa penisy a jejich kněží vyřezávali zaživa srdce... Ďáble, proč jsi mě postřelil? V uchu mi hučí moře a lehce tam svědí, když do něj pouštím dlaní reiki. Vzbudí to ve mně jiskřičku naděje, že z ucha ještě nějaké zbytky života a slyšení vykřešu. Třetí infúze. Zpočátku listuju pravičkou v novinách a pak sahám po knize. Moc jsem toho nepřečetl a začal jen relaxovat. Je příjemné už nic nechtít, jen ležet a pozorovat kapky odměřující čas. Čtvrt litru za hodinu, za 60 minut, za 3600 vteřin zvláštní přesýpací hodiny. Bezmocnost. Mám sebou Oshovu knihu o Buddhově Diamantové sútře. „Neexistuje žádné utrpení, žádné začínání, žádné ukončování, žádná cesta.“ přečtu, to mi stačí, zavřu knihu. Co je s mými hořkosladkými láskami? Kam zmizely? Co láska k ženě, která je teď „bývalá“? Kam mizí láska? Co to byly a jsou mé lásky? Hledání Matky? Hledání Ženství? Útěk před sebou? Hledání dna v bezedné propasti rozkoše?Dokapáno. Jsem propuštěn a spěchám radostně do normálního světa. Cestou se zastavuju pro dvě sladké koblihy a tři knihy: od Raavindra Kumara o energii kundaliní, jednu kupuju o Oshovi a jednu od Osha „Cesta bílého oblaku“(na oslazení utrpení, které neexistuje). To používala hojně moje máti, když jsem ještě bydlel s rodiči. „Ať si osladíme život.“. Jedu do práce. Léčitelka Ivana mi odepisuje na můj mail o mém náhlém ohluchnutí: „Jirko, neumíš přijmout reakce okolí jako podnět k sebezamyšlení. Nechápu, proč čteš knihy, které jsou ti nepříjemné a píšeš v noci lidem smsky???!!!!..“ Vysvětluje mi, proč neslyším: „Je to tvoje cesta... zamysli se nad tím. A kdybys chtěl, přijď na regresi.“Naštve mě to. Trvá mi nějakou dobu, než pochopím a uznám její argumenty. Někdy mi to trvá hodně dlouho. Napsal jsem také Vědmě, poctivě jsem jí popsal, co se stalo. Čekám týden, dva, tři, ale nikdy mi nepřijde odpověď. Podruhé už to nezkouším, ani jí nezkouším volat. Mám obavy z její rady. Když to říkám Miriam, řekne: „Ona nepíše nikomu. Víc lidí jí psalo a neodepsala.“ Nejprve se na ni naštvu, ale pak si říkám: Ona vždycky ví, co dělá. A v mém případě nepíše, protože ví, že jsem ohluchl správně a po zásluze. Karma...trest... Odchýlil jsem se příliš... „Jsi trochu odchýlen,“ řekla mi tehdy. „Vidím tam malého parchanta. Odkopni ho a bude to dobré, máš dobře nakročeno...“ řekla, dívala se upřeně bez úsměvu na mně. Nikde se neusmívá. Vědma mluví s lidmi, jako bych do nich viděla. Ale kdyby jen to, řekne člověku, odkud přišel na tuto planetu. Má tady nějaký úkol a teď ho může změnit. Je to jen na něm, pro co bude žít. V meditaci jsem se tehdy zeptal na svůj úkol, který jsem si zadal před inkarnací na Zemi: Vyšel mi požitek. Přišel jsem, abych si užil. Vědma poradila, ať si svůj úkol změníme. Je to možné, můžeme to teď udělat. Horečně přemýšlím, co chci a pak se rozhoduju: Chci žít láskou. Chci ji konečně najít. Musím si zlepšit karmu, chci to, není moc času na lásku, tak aspoň teď na zbytek života. Konec show. Tam mě Miriam objala a vyměnili jsme si na sebe mobily. Seděli jsme u jednoho stolu. Nesedělo mi, že se často rozčiluje, je upovídaná rtuťovitá a zbytečně vehementní. Ale když jsem ji objímal, její křehké tělo se na mě tisklo oddaně, jako by se do mě chtělo vsát. „Pojď ke mně, ty můj kluku energetickej!“ řekla mi druhý den ráno a vrhla se na mě. Je snad Miriam ta Láska, pro kterou jsem se v meditaci rozhodl? Ranní bleděmodrá obloha připomíná boží nebe. Dívám se na něj a nechce se mi při takovém ranním nebi nikam jít, ale musím..Mám dostat svou každodenní dávku infuze....„Ošklivá“ sestřička je jemný anděl, který mi bezbolestně vpraví injekci do žíly a nakonec mi poradí, abych si oholil chlupy na paži kvůli náplasti, aby netahala... Je neosobní, stažená do sebe ta žena, ale přitom ji vnímám jako velmi ženskou a dobrou. Tiše žasnu. Kdo má pěknou duši, je vždy krásný. Tvář neodpovídající našim estetickým potřebám, jako by byla jen maska šalebně zakrývající něco krásného. V knize o kundaliny si čtu o Atlantidě. Antlantská civilizace prý byla tak vyspělá, že její obyvatelé osídlovali Měsíc a další planety sluneční soustavy, ale jejich kněží byli příliš hamižní a chtěli za svá kouzla příliš mnoho peněz a to civilizaci nakonec zničilo... Je to naprostý nesmysl, nebo je to pravda? Nebo něco mezi tím? Vybavuje se mi, že o Atlantidě mluvila Adriana, když mluvila o nás dvou. Byla u jasnovidky a ta jí řekla, že já a Adriana se známe z dávné doby, snad z Atlantidy. Byli jsme mágové, kteří zneužívali své magické schopnosti, hlavně šlo o zneužití žen, a proto to musíme nyní odčinit. Adriana tehdy řekla: „Byla jsem tam, ale byla jsem tvoje pomocnice, ty jsi měl hlavní úlohu. Možná jsme byli sourozenci...Já jsem byla v pozadí, ale tahala jsem takříkajíc za nitky...“ když mi to vykládala, docela jsem zíral. Dělá mi dodnes potíž uvěřit, že někdy existovala nějaká Atlantida, dělá mi potíže uvěřit v minulé životy...A teď hne takový filmový příběh. Asi se z toho zblázním. A co když to vše je pravda: co když jsme s Adrianou opravdu propojeni. A jak to bylo dál? Při dalších inkarnacích? Kdy a kde jsme se ještě setkali, jak se protnuly naše osudy? Energie vnímám dva dny jako dobré. Je mi líp a líp. „Až kundalini vystoupí do sahasráry, poslední čakry, ego se rozpadne na tisíc kousků a člověk zažije poznání Boha, sjednotí se náhle s Bohem, jako by jím byl...“ V pátek za mnou přijela Miriam. Jdu jí odemknout branku. Dává mi s dětskou přímostí pusu. Lehce se obejmeme na ulici, dlouhým objetím pak pokračujeme u mne v bytě. Miluju dlouhé objetí, kdy se propojíme. V tom zvláštním okamžiku mizí ego obou lidí a oni splynou v jakémsi praštěstí, zaplaveni původním, nezkaženým pocitem spočinutí ve dvou, ve vzájemnosti.Brzy na to se Miriam rozčílí, když jí ukazuje hromádku léků, které jsem nakoupil v lékárně. Vidím, že by mi je nejradši sebrala a vyhodila do popelnice, ale ovládne se a zopakuje několikrát: „Jak chceš, to je tvoje volba!“ Dívá se na mě a metá očima blesky. Zdá se mi, že kdyby tady byl celosvětový farmaceutický průmysl, tak by se z ní zhroutil jako domeček z karet. „Zavolej Ivě,“ řekne nakonec. V uchu mi stále šumí. Ženy mne zachraňují. Ale proč? Jen tak? Tak jako já dávám lidem reiki? Nebo to má nějaký další smysl? Že tady mám ještě pár let navíc být a něco užitečného dělat? Ale co? Třeba mít někoho rád? „Proto 11.1. a 21.1. 2008 zažijete zahájení zasvěcení do cesty individuace (za vlastním Já). To znamená, že v těchto dvou dnech zažijete hloubky vstupu do individuální vibrace, kterou ztělesňujete, jinými slovy hluboce se spojíte s jedinečností vašeho božského a vzácného svatého podpisu.“ Lord Kuthumi Internet: V lednu jednají Vyšší vesmírné civilizace o Zemi a lidech, jak dál usměrňovat vývoj lidstva. Myslím, že nám Vesmířani pomáhají minimálně dva dny. Změna z pekla, které jsem prožíval před pár dny, a klidu, který nastal po ohluchnutí, je neuvěřitelná. Po dlouhé době jsem začal ráno meditovat. Proč jsem vlastně přestal?Kdyby nic, meditování zpevňuje zádové svaly držící páteř. Poslední infúze. Ležím tváří k oknu. Průhledné kapky pravidelně kapou a stékají do mé žíly. Čtu noviny, ale jsem z toho roztěkaný, unavený, odložím je, chvíli si čtu v Kumarovi. (Raavindra Kumar, Jytte Kumar Larsen: Kundalíní – kniha o životě a smrti.) O posmrtném životě. Jak si duše zachová svou individualitu. Na to nevěřím, ale co když to tak je? Přijímám to. Člověk se podle Inda Kumara v posmrtném životě nesetká s Bohem, dokud nedozraje na nejvyšší duchovní úroveň.Zavřu oči. Rozhostí se ve mně Klid. Vidím barvu: je to fialová zbarvená do růžova. Zvláštní odstín, neobvyklý. Užívám si jeho krásu. Jsem sám, a tak mě napadne, že si aspoň zamručím božskou slabiku joginů a buddhistů Óm a barva zůstává. Zmizí, až když otevřu na chvilku oči, pak už se nevrátí. Klidná radost a radostný klid však ve mně přetrvává. Vše se náhle zdá být VYŘEŠENO. Sestřička nemá moc času, vytáhne mi jehlu, zalepí ranku a odejde. „Ještě chvíli počkejte, hned nevstávejte,“ řekne jako vždy. Sedím na kraji postele a začíná mě bolet na prsou pod hrudní kostí. Dávám si obě dlaně na hrudník. Bolest za chvíli odchází. Zdá se, že budu ještě žít. Večer znovu přijela Miriam. Pomilovali jsme se. Naše milování je dlouhé stejně jako předávání si léčivé energie doteky. Záda přestala bolet. Miriam se mnou zůstává přes noc. Je mi s ní krásně. Podivuju se tomu zázraku, jak je mi daleko lépe s druhým, byť relativně cizím člověkem, který mne má rád, než samotnému. Je to krásný, nepopsatelný, pradávný pocit.Vnímám jasně, že sounáležitost v lásce je štěstí. Zřejmě to vnímá i ona, ale nemluvíme o tom. Brzy poté se mi zdály tři sny. V prvním snu cestuju a bloudím. Zdál se mi už mnohokrát a v poslední době se opakuje často. Jsem kdesi v Čechách a chci jet na Moravu, odkud pochází Marie. Vím v tom snu, do kterého regionu chci dojet. Tuším, kde to město leží, ale nemohu si za živého boha vzpomenout na jeho jméno. Prohledávám knihkupectví, mapy, ale ani tam to správné město nenalézám... V dalším snu se mi také zdá o bývalé manželce. Jsem s ní v nějaké vesnici... I tady se děje něco divného, dojde k nějakému nedorozumění s lidmi. Ale nepamatuju si podrobnosti. Ve třetím snu jdu s partou známých lidí do hospody. Hledáme volnou hospodu. Když konečně jeden lokál s dostatkem prázdných míst najdeme, jsou stoly tak vysoké, že je máme až po bradou...Vypadáme jako trpaslíci v pohádce, kteří přišli do domu obrů..nebo medvědů. Co to znamená? Že jsem ve světě, kterého jsem nedorostl? Tarot. Dřív mne tarotové karty neopouštěly a tahal jsem je několikrát denně. Dnes jsem si je vytáhl po delší době. Ptám se na Miriam - padají tři karty: Poslední soud, Poustevník, Zamilovaní. Proč Poslední soud? Karta číslo 20, archanděl Gabriel – posel Boží troubí a mrtví vstávají z hrobů k věčnému životu. Vzkříšení. Tato karta není jen o konci světa, o smrti, ale také je to karta moudrosti. V Soudu jsme dosáhli vrcholku života, Moudrosti, a žijeme ve věčném i dočasném světě. Poustevník je moje oblíbená karta: hledání duchovní pravdy o samotě. To se mi děsně líbí, ale neumím tak žít. A nakonec jak jinak Milenci? Jak to vyložit? Po dosažení Konečného Poznání, po osamělém hledání duchovní Pravdy přijde milenka a láska. Snad.Miri mi píše v sms, že má divnou náladu , kolegyně v práci má těžkou depresi, rodina...a všechno dohromady. Sedím v kavárně Zebra u lahvového piva Bernard a odepisuju: „Neber zase to náhodné seskupení lidí, rodinu, tak vážně.“ Posílá mi vděčná slova a smajlíky.Jdu domů a mám příjemný pocit. Proč mám náhle pocit, že všechno je tak, jak to má být? Kdo za to může? Rebel Osho, kterého čtu? Fialovo-růžové skvrny před zavřenýma očima? Odchod virózy? Co je to za odstín barvy, vrtá mi hlavou. Hledám na internetu. Nabízí se magenta. Ale i ta má několik odstínů. Ta moje barva je jiskřivá zářivá a spíše tmavší. Možná je to barva lásky, té pravé Lásky. Zase je mlžně hnusně celý den a do toho volá ženský fantóm. ...Téměř celý den.Alena mi volá ráno...pak odpoledne, potřebuje si vyměnit služby, něco řeší, nákup nebo opravu ledničky... Už se jí bojím brát mobil, nechci ohluchnout ještě na druhé ucho. Zase slyším nějaké její oblíbené „ty hovado“. Rozčiluje mne. Souhlasím – abych se jí zbavil - co nejrychleji s výměnou služeb a zavěsím. Cítím, že emoce hněvu nad jejím způsobem komunikace trvá a že to musím nějak řešit. Udělám něco, co jsem si vůči ní zatím nikdy nedovolil: Napíšu jí textovku, ať jde s tím svým způsobem vtipkování do hajzlu. Nikdy jsem to ještě neudělal. Mám zábrany být sprostý na ženy. Je to pro mě opravdu problém. A pak vypnu mobil. Vím, že mi bude volat.SMS od Miriam: Miluji Tě... Pak si uvědomím, že můj postoj k Aleně je zbabělý a že nemohu před čarodějnicemi utíkat a mobil zapínám. Pípne sms: „Nevím, proč se rozčiluješ??!!! Nemáš smysl pro humor!!!!! Snad se tolik nestalo...“ Stojím v busu u tyče jedu domů a vše mi připadá směšné.... „Proto nové energie a možnosti pro lidi, příprava na Přechod, mají již místo v našem životě. Objevily se v roce 1987 a postupně se přibližují ke svému vrcholu, stejně tak, jako i Přechod se blíží ke své základní črtě. A současně my všichni sami (naše Vyšší já ) jsme dovolili, aby se tato Veliká událost stala.“ To jsou slova z jednoho internetového článku o transformaci. Rok 1987... Ano tam se mi Něco dělo. Komunismus v Československu pomalu umíral, jako velký zdánlivě všemocný mastodont. Ale pořád otravoval a pořád se zdál nebezpečným vlastníkem devíti životů. Chtěl jsem něco na protest proti této Nesvobodě, která mě provázela celý život, udělat a tak jsem opustil dobré redaktorské místečko ve státním nakladatelství a odešel do kotelny. Bylo to tvrdé a natolik bláznivé, že jsem se o tom pomalu stydlivě mluvit. Někteří známí mne obdivně poplácávali po rameni. Za dva roky nato se režim zhroutil. Lidé se naštvali, přestali se bát – a Mastodont byl ztracen, pomalu zhasínal neschopen akce. Když se rudí mocipáni vzpamatovali, bylo pozdě. Václavské náměstí bylo zaplaveno sto tisícem lidí, které komunisti nemohli postřílet ani zavřít ani zastrašit, že je vyhodí z práce, nemohli předstírat, že tam ten dav není, a tak to zabalili. V roce 1987 ale byl ještě klid, mrtvolný klid před bouří. V dubnu dojde k přepolování magnetických polů v důsledku setkání se záhadnou planetou X a tím k apokalypse, při níž zahyne většina lidstva, píše se na internetu. Jde o článek z channelingu s mimozemšťanem - Zeta Talk Vracím se ke starým věštbám Zeta Talk a dočtu se, že autoři věštili už v roce 2003 katastrofu způsobenou pádem planetky na Zemi...Není asi nutné se bát, ale....Jedu domů ve stínu přemýšlení o konci světa...padají na mě chmury. Co kdybych se začal připravovat? Dívám se kolem sebe, na obyčejné lidi: maminka s malým dítětem, dvě patnáctiletá děvčata, stárnoucí muž a já. Co kdybych začal nakupovat věci na přežití? Co by to mělo být: Menší stan. Dobrý tábornický nůž. Základní potraviny. Dvojí trampské oblečení. Dobré boty. Pohory... A dál? Čekat... Proč duben? Proč ruští sektáři čekají pod zemí na konec světa v květnu? Proč z Norska* přichází informace, že vláda připravuje podzemní bunkry pro dva miliony Norů? A katastrofu čeká do roku 2011? Proč se mi zdál sen o planetě řítící se na Zemi? Jsem z toho zmatený. Nebo jsem se už taky zbláznil?Napadá mě, že je to nesmysl, kdyby se opravdu něco stalo...trpěli by hlavně staří, nemocní lidé, malé děti, ženy...Proč se starat o to, abych já byl vybaven. Co bych udělal při apokalypse? Snažil bych se pomáhat, kde by se dalo. Proč někam utíkat do lesů? A Kam? A na jak dlouho?"Jsem norský politik. Chtěl bych říci, že mezi lety 2008 až 2012 nastanou těžké časy. Norská vláda staví další a další pozemní základny a bunkry. Na dotaz prostě odpovídají, že to je pro ochranu norských občanů. Když se ptám, kdy to bude dokončené, odpovídají že "před rokem 2011". Stejně postupuje i Izrael a mnoho dalších zemí. Důkazem toho, že to, co říkám, je pravda, jsou zaslané fotografie mé osoby a předsedy vlády a ministrů, se kterými jsem v těsném kontaktu a obeznámen. Oni o tom vědí, ale nechtějí poplašit lidi a vyvolat masivní paniku. Planeta X se blíží a Norsko započalo s přípravou uskladnění jídla a semen v Svalbardské oblasti a za polárním kruhem s pomocí Spojených států a Evropské unie po celém Norsku. Chtějí zachránit pouze ty, jež jsou elitami mocenských struktur a ty, kteří vybudují nový svět: lékaře, vědce, apod. Co se týče mne, vím, že odejdu ještě před rokem 2012 do oblasti Mosjřen, kde máme obrovskou vojenskou podzemní základnu. Budeme rozděleni do sektorů. Červeného, modrého a zeleného. Nesou již označení norské armády a kepy byly vybudovány již před dlouhým časem. Lidé, kteří budou ponecháni nahoře, budou odkázáni na sebe a nebude jim poskytnuta žádná pomoc. Plánem je, že bude zachráněno 2 milióny Norů, ostatní zemřou. Tzn. 2 600 000 lidí se rozeběhne do noci, aniž by věděli, co si počít. Všechny sektory a archy jsou navzájem propojené tunely a mají vagóny, které mohou jezdit z jedné části do druhé. Tak mohou být všichni spolu v kontaktu. Oddělují je pouze velké brány, takže sektory v žádném případě nejsou oddělené. Jsem moc smutný. Často pláču s ostatními nad tím, že mnozí se to dozví až na poslední chvíli a v té chvíli již pro ně bude existovat pouze konec. Vláda od roku 1983 až doteď lže. Všichni důležití politici tady v Norsku to již vědí, ale sotva někdo to řekne lidem...... neboť se obávají, že také přijdou o možnost dostat se do vagónů NOAH 12, které je dostanou do míst archy a kde budou v bezpečí. Pokud to někomu někdo oznámí, zabijou ho. Ale už je mi to jedno, přestal jsem se starat o sebe. Lidstvo musí přežít jako druh. Lidé se to musí dozvědět. Všechny vlády světa se toho obávají a pouze prohlašují, že se to stane. Pro ty, kteří se mohou zachránit sami, mám vzkaz: přesuňte se do vyšších poloh a hledejte jeskyně, kde můžete mít uskladněné konzervované jídlo a pití na nejméně 5 let. Doporučeny jsou také biooděvy a radiační pilulky, pokud to váš rozpočet umožňuje. Říkám si, pokud by nám tak Bůh mohl všem pomoci.. ale Bůh nám nepomůže, já to vím. Pouze každý individuálně to může změnit. Prosím, probuďte se...! Mohl bych vám napsat pod cizím jménem, ale už se ničeho nebojím. Když víte určité věci, stanete se nepřemožitelný a nemůže se vám nic stát, neboť víte, že konec je blízko. Ujišťuji vás, že na 100% k těmto událostem dojde. Zbývají poslední čtyři roky, abychom se na závěrečnou hru připravili. Vemte zbraně a zformujte skupiny přežití a místa se zásoby potravin, kde budete nějakou dobu v bezpečí." (Internet, Osud.cz)
|