První kapitola z připravované knihy "Daniel a Pátá noc aneb 2012 se blíží"

      „1. leden 2008: dnes je 1:1:1: Vítejte v páté dimenzi… Všichni jsme jedna rodina, jeden národ, jedna planeta. OK. Poslední dobu jsme většinou strávili prací s pětidimenzionálními energiemi, někdy se nám to dařilo, někdy jsme spadli zpět do třídimenzionálních vzorců. Ale od tohoto dne, 1:1:1, si můžeme být jisti, že se všemi těmito výšedimenzionálními schopnostmi, které jsme rozvinuli, v našem životě pracovat musíme. Od nynějška se bude naše planeta rozvíjet v rámci pětidimenzionální matrix a my budeme muset být schopni žít v harmonii s těmito energetickými výzvami!“           (Celie Fenn)

     V poslední době, jak se blíží rok 2012, šíří se stále více informací o tom, co přijde. Někteří lidé  varují před návratem planety X, planety Nibiru. Ta má podle nich způsobit v roce 2012 katastrofickou změnu, přepólování Země, které vyvolá zničující katastrofy planetárního významu, jež přežije jen nepatrná část lidstva. Ti, co přežijí, budou však ti šťastní – čeká je dokonalý život v dokonalém světě. Ale co když měl sen úplně odlišný význam - mohl jen signalizovat, že se něco proměňuje v mém životě, že mému starému já hrozí zkáza, že bude zničeno. Tarotová Věž. Převaluju se, zaplašuju vzpomínku na sen a dotírající myšlenky, až se mi asi po hodině daří usnout.

     Odpoledne se cestou do práce zastavím na místě, kde jsem stál ve snu. Dívám se přes stromy parku na nebe. Nestane se samozřejmě nic. Vidím jen všední obraz Prahy, poměrně pěkný obraz: zeleň se po kopcích přede mnou táhne skoro až k obzoru. Pokračuju v cestě podél trávníku, zabočím na ulici a vstupuju do domu, kde trávím pět dní v týdnu čtyři hodiny denně, protože pracuju na poloviční úvazek. Déle bych mezi lidmi nevydržel.
Vcházím do luxusní budovy nakladatelství Nasoma, které seskupuje pod svou střechou na tucet magazínů všeho druhu, od vaření pro maminy přes zábavné čtení pro důchodce, televizní programy, pánské časopisy o tom, jak získat maskulaturu až po čtivo pro teenagery, které mi v mých  49 letech připadá hodně nepochopitelné.
Službu má dnes se mnou Alena. 
„Ahoj Smutný,“ křičí na mě vesele, ale čiší z ní její standardní agresivita, je to trochu hysterická veselost.
Okamžitě mě naštve. Nesnáším své příjmení a Alena, snad proto, že ho nesnáším, mne jím stále oslovuje. Viditelně se tím baví. Neopomene na mne na chodbách vydavatelství zahulákat: „Čau Smutnílku“. 
Snad jí to připadá vtipné, baví jí to prudit své oběti. 
Přijímám to jako svůj úděl, jako nutnost vyrovnávat se v této inkarnaci s živočišnými, dominantními ženskými, jako byla, když ještě byla při síle, i moje matka.
Alena je téměř neustále veselá, ráda si hraje na malou puberťačku.
„Víš, co se stalo Lee?“
Lea je redaktorka časopisu Vařím ráda.
„Byla dvakrát v nemocnici, odjela tam, omdlévala. Víš, co zjistili doktoři? Nic, je zdravá...“
„Ale,“ podivím se navenek. „Ti doktoři...“
Ale nedivím se.
Předstírám, že spěchám, abych se vrhl do práce,  a rychle se usazuju na své místo poté, co jsem odložil ruksak, svlékl se, přezul a postavil vodu na kávu.
Ovšem, přemítám v duchu, Lea musí mít problém s energiemi. Transformace pracuje a proč by měli lékaři na něco přijít? To jen ego do sebe zahleděné mladé redaktorky trpí energetickými vlnami ze Středu galaxie. To ovšem Aleně neříkám, řekla by, že jsem blázen a nenechala by si to pro sebe. A to už je to poslední, co tady potřebuju. Chci tu mít pokud možno klid, odpracovat si své a vypadnout. Čím méně o mně kdo ví, tím lépe.
Usedám ke stránkám korektur. Čtu články téměř automaticky, přitom se mi dál točí myšlenky kolem apokalypsy. Do toho občas něco vykřikne Alena, telefonuju se svými kamarádkami nebo žertuje s redaktory a redaktorkami, kteří přinášejí další práci...Alena je živelné ženství. Něco, co v nespoutané podobě vnímám jako protivné a nebezpečné.

     Země má být zničena, uvažuju. Ale Země je Matka a děsivý sen nemusí tedy znamenat smrt veškerého lidstva, ale pouze smrt mé ubohé mámy...
Zvláštní je i mimořádnost toho snu: moje sny jsou většinou banální, i když málokdy příjemné a uklidňující. Často v nich bloudím, hledám nějaké město, ocitám se ve válečných krajinách, chodím nad propastí...ale většinou je to sen o mně a nevzpomínám si, že by se mi někdy zdál prorocký apokalyptický sen.

     Cestou z práce volám své přítelkyni Miriam a vysypu na ni vážně svou noční vizi.
„Ale prosím tě, Daníčku,“ řekne rychle a naléhavě, jak je jejím zvykem.
„Čteš moc zprávy o různých katastrofách – a tohle máš z toho.“
Chvíli vzdoruju, ale vidím, že svou praktickou lásku nepřesvědčím. Ještě prohodíme pár vět, zasmějeme se a končíme.
Miriam je báječná z několika důvodů: je veselá, na všechno má hned odpověď a není hloupá a ještě ke všemu mne miluje.
Jako lék na noční můry je to ideální terapeutka. Ale nyní přece jenom nejsem uklidněn, sen byl příliš živý a děsivý na to, abych mohl být tak lehce uklidněn.
Popisuju tedy svůj sen ještě kamarádovi, astrologovi Metodějovi a jeho rozverná odpověď je podobná. Metoděj sice bere antidepresiva a čas od času mi píše zoufalé smsky a maily, pravidelně hořekuje nad svých zdravotním stavem s hypochondrickou úpěnlivostí, ale spolehlivě mávne rukou nad snadnou řešitelností mého života!
Ještě téhož dne sděluju v sms svou noční můru šamance Adrianě, v tušení, že bude mít více pochopení. Malá učitelka angličtiny, zcela propadlá šamanismu odepisuje: „Něco určitě přichází, protože když jsem dnes viděla svůj mzdový výměr, tak jsem málem zkolabovala...“
Večer začnu listovat ve svých snových denících za několik posledních let. Co se mi zdálo před rokem, v lednu 2007?
První sen: Hledá mne nějaká žena a chce po mně, abych něco snědl, co mi má poskytnout určité nadpřirozené schopnosti. Ale magický pokrm nebo nápoj nefunguje...
Druhý sen: Lezou v něm po mně a kolem mne červi...
Třetí sen: Jsem se svým šéfem v kanceláři a on mi říká: „Odpočívej.“
Čtvrtý sen: Podívám se do zrcadla na své zuby a vypadají hrozně, jsou shnilé a vykotlané. Paradentóza jako symbol konce života a konce těla – to se mi jednu doby opakovalo často. Ty sny byly varovné a vyprovokovaly  mne, abych začal žít aktivněji a jednat. Jenom ten poslední sen naznačuje jakousi podobnost s katastrofou, ovšem nikoli planetárního významu, je o zkáze mých zubů.
Dne 7. ledna 2007 se mi zdálo, že je válka a já bloudím dlouho městem a hledám v něm SVÉ místo. Nemohu ho nikde najít. Není pro mne úkrytu..Potkávám vojáky, kteří zdá se byli právě mobilizováni a odcházejí do války...Ta musela tedy začít nedávno. Potkávám své známé, kamarády a mám z toho radost. Nepřítel už obsadil část města a všude kolem mne vládne chaos. Nevím, co mám dělat, zda bojovat, přidat se k obráncům města, nebo odejít za svou starou, opuštěnou matkou.

     Sen mne inspiroval. Zavolal jsem matce a ona mi řekla, že jí je špatně, že ji bolí žaludek. „Na nějakou planetu má spadnout meteorit, slyšel jsi to?“ říká svým třesoucím se, emocemi nabitým hlasem, který stařecky kolísá, poznám podle toho hlasového barometru okamžitě, jak jí je. Teď v pohodě není. Jindy vyzařuje hned po prvních slovech pevnost a spokojenost. Strnul jsem nad tou zvláštní náhodou a ptám se jí na podrobnosti.
Matka nevěděla nic dalšího. Jen to někde zaslechla v televizi nebo v rádiu. Rozloučím se s ní a jdu se podívat na internet. Jediné, co mohla slyšet, je informace, že se k Marsu blíží 50metrová planetka. Podobnost s mým snem téměř žádná, proč mi ale moje matka, která se zajímá více o to, co bude vařit k večeři a zda jí bolavé nohy donesou do nedalekého obchodu, povídá o dopadu meteoritu, den na to, kdy se mi zdá o vesmírné katastrofě?
Když listuji dál ve snovém deníku, nacházím přece jen jeden sen ohlašující katastrofu: stojím v něm u veliké řeky a hrozí, že povodeň zalije město, v kterém bydlím. Jdu na břeh, podívat se, jaké nebezpečí hrozí. Voda se rozlévá po okolí a pomalu stoupá. 

     Dva dny po apokalyptickém snu jsem v noci ohluchl na pravé ucho. Zaskočilo mne to. Nikdy jsem neměl v životě zdravotní potíže se sluchem. Otec ano, ale já ne. Noc, která předcházela, byla zvláštní. Když jsem se vracel kvečeru z práce do svého nájemního bytu v ateliéru pod střechou, vnímal jsem energie země jako mohutné vlny, které si pohrávaly s mým tělem.
Ta síla mne překvapila. Večer jsem trávil jako obyčejně a před spaním jsem se pustil do listování v rozečtené knize o vesmíru, plné barevných, krásných fotografií. Četl jsem ji od Nového roku. Získal jsem ji před několika lety a bůhví proč jsem se k ní po dlouhé době vrátil.
Astronomové objevili „skrytou energii“, v angličtině temná energie, a nevědí, co to je, prý je jen jisté, že ona rozšiřuje vesmír, který by se měl podle jejich výpočtů smršťovat. Uprostřed galaxií jsou obrovské černé díry, lapače energie, které mají váhu milionů sluncí. V jakém bláznivém vesmíru žiji? Směšné a děsivé, děsivé a směšné. Obrovská odcizená absurdně obrovská bublina, která je naplněná triliony obrovských vesmírných těles, vše orámováno neuvěřitelným počátkem a nepředstavitelným koncem. Na nový rok mne uprostřed noci probudila příšerná bolest hlavy. Bylo to nezvyklé a hrozivé. Mám snad dostat mozkovou mrtvici a tím už to tady pro mne všechno skončí? Odhodil jsem spacák, vstal z matrace a došel otevřít okno do noci..., pak jsem si nabral do dlaní studenou vodu z vodovodu, omýval se a pil, abych se zchladil, bylo mi vedro, horkost zaplavila hlavu i tělo. Po pár minutách jsem si lehl a uklidnilo mne, že bolest postupně zmizela a ráno už bylo vše v pořádku.

     Ale v pořádku to nebylo. Tu noc, kdy jsem ohluchl, jsem listoval knihou o vesmíru a z jeho nekonečnosti na mě padal děs. Obrovská byla propast vesmíru v porovnání s mou nepatrností.
Po chvíli jsem knihu odložil a sáhl po vánočním dárku od Adriany -  knize o magii v Indii. Byl to  cestopis od Američana indického původu, který se vrátil do své vlasti a popisoval nejrůznější setkání s kouzelníky, jogíny, mágy, přičemž všechny a vždy odhalil jako podvodníky. Pročetl jsem se asi do čtvrtiny knihy. Ta kniha mě neustále rozčilovala. Nebylo v ní nic o indické duchovnosti, o podstatě jógy, jen samý podvod, podvod a podvod. Tušil jsem, proč mi tu knihu Adriana dala. Mluvil jsem s ní obdivně o józe a Indii a ona naopak obdivuje severoamerické indiány, tam čerpala informace a návody na svůj šamanismus. Možná mě chtěla naštvat.

     Nemohl jsem zanic usnout a četl si ještě dlouho po půlnoci. Kniha mne nakonec rozčílila, tak že jsem ji odložil a rozhodl se, že už v její četbě nebudu pokračovat. Dokonce jsem ještě asi v půl druhé kamarádce napsal rozhorlenou sms, potom jsem zhasl a pokoušel se usnout. Věděl jsem, že Adriana neodpoví, tohle byla na ni příliš pozdní hodina. Vlastně to byla příliš pozdní hodina pro kohokoliv. Neměl jsem komu napsat. Byl jsem sám.

     Spánek nepřicházel. Bylo mi horko a dlouho jsem se převaloval na loži. Hlavou se míhaly všechny možné myšlenky a emoce všeho druhu se přidávaly. Nakonec spánek přišel. Ale ještě před ránem mne cosi probudilo. Nebyla to bolest. Když jsem se otáčel a otřel se hlavou a uchem o polštář, uslyšel jsem podivný, nezvykle znějící, jakoby plechový zvuk. Jako bych měl hlavu v plechovém sudu. Současně to šustění bylo zvláštně, několikanásobně zesílené. Bylo někdy mezi třetí a čtvrtou hodinou. Ráno jsem měl pravé ucho podivně zalehlé a šumělo v něm. Šel jsem se osprchovat, když mi voda dopadala na hlavu, slyšel jsem vpravo všechny tóny podivně zploštělé, zvuk dopadající vody zněl plechově.

     Po osušení jsem položil dlaň na ucho, abych ho léčil pomocí  reiki...snažil jsem se to vydržet co nejdéle. Cestou do práce jsem ke svému zděšení zjistil, že na pravé ucho skoro neslyším: vedle mne v metru mluvily dvě dívky, ale já jim nerozuměl! Jejich hlasy zněly slabě a plechově, ale nerozuměl jsem. Je zle. Co když to způsobily silné energie těchto dnů? Hodně lidí kolem mne hlásilo zdravotní potíže, nemoci, chřipky, nevolnosti...a ty mocné energetické vlny z předchozího odpoledne?! Nejhorší to bylo, když jsem v práci vzal telefon a mechanicky ho přiložil na pravé ucho. Ze vzdáleného hlasu jsem slyšel jen jakýsi plechový šelest bez hloubek a výšek.  Praštil jsem v šoku s telefonem. Ohluchl jsem...Naštěstí levé ucho fungovalo. Ale přesto jsem byl vyděšen tím náhlým bleskem z nebe.

     Co bylo příčinou? Mohlo to být energie kundaliní, hadí síla? K lékaři jsem nešel, čekal jsem, zda se stav s pomocí reiki – často jsem si na ucho přikládal ruku  – nezlepší, ale nic se neměnilo. Proč? Ptal jsem se pořád dokola v duchu. Myslel jsem si, že Pátá noc mayského kalendáře mi neublíží, že jsem proti ní díky zasvěcení do reiki a vykročení na duchovní cestu imunní. Byl jsem evidentně naivní. Musela ve mně být velká disharmonie a energie disharmonii vystřelily do ucha. Jejich šíp mne trefil z „mužské“ strany.

     Cestou domů špatná nálada trvala. Kdybych ohluchl úplně, nemohl bych dál žít samostatně, mohl bych se ovšem život snad korekturami a překládáním, ale moje úspory nebyly tak velké, abych  mohl být na volné noze. Sehnat zakázky, stálý přísun peněz nebylo nic snadného ani v Praze. Kdo zaměstná hluchého člověka?
Můj život se nečekaně ocitl na teninké nitce, kterou přetrhnout bylo tak snadné. Uvědomil jsem si, jak jsem zranitelný. pocit, že jsem ten, kdo ovládá svůj osud, byla prostoduchá iluze Jak souvisí zkáza planety s ohluchnutím? Nebo šlo o náhodu?

     Když jsem přišel domů, slyšel jsem, jak mi v uchu tepe a hučí podivný „stroj“. Ulehl jsem a spal vyčerpaně asi hodinu. Obávám se, že když půjdu na prohlídku, lékaři nic nezjistí. A taky nenajdou způsob, jak mě vyléčit... Všechno je v rukou Božích, říkám si. Připadám si starý, zranitelný a vydaný Osudu napospas. Představuju si, že se vracím k manželce, s níž jsem se rozvedl, a k lhostejným synům do malého bytu, ohluchlý, vydaný jim na milost... Podivná ironie Osudu by to byla. Kdybych ohluchl úplně, byl bych ztracen. Moje svoboda, moje největší touha, pro kterou jsem žil, by byla ztracena.

     V sobotu ráno jsem se probudil a na okamžik zadoufal, že je vše v pořádku. Ale nebylo. Celý den jsem přemýšlel, co se mi stalo, proč neslyším. Zaznamenal jsem ale změnu k lepšímu. Zatímco včera jsem z pravé strany místo hovoru lidí slyšel jen plechové drnčení a nerozuměl, dnes už lehce rozumím. Večer má za mnou přijít Miriam. Snad mi pomůže.
Sahám po knize od německého autora Rudigera Dahlke s názvem Nemoc jako symbol. A dočítám se, že jsem příliš poslouchal vnější svět, a teď budu poslouchat vnitřní. „Hluchota – Vnější svět zmlkne a již k člověku nedoléhá; ponořit se do světa beze zvuků; ...nikomu již nepropůjčit sluch, uzavřít se...“
Ale to přece není můj případ!. To nechci. Naštěstí mi zůstalo ještě levé (ženské) ucho. Co to znamená? Jak naslouchat žensky? Jak naslouchají ženy? Budu se muset některé zeptat.
„Výzva ke hledání vnitřního ticha, které je ještě za vnitřním hlasem; zažít situaci, najít řešení v sobě, ve vlastním středu“. K tomu podle autora vyzývá nemoc.
Ano, ale o to se snažím. Kde jsem udělal chybu?
Několik let se snažím žít duchovním životem, meditace, jóga, tai-chi, rozjímání, desítky přečtených duchovních knih... Jak to, že neposlouchám vnitřní svět? Co jsem udělal špatně?

     „Ahoj Daníčku,“ řekne Miriam radostně na uvítanou a nastaví mi rty, obejmeme se, objímáme se dlouho, co nejdéle. Její tělo je štíhlé a křehké. Ale skrývá se v něm silná duše, která se velmi razantně umí ozvat. Obdivuju její sílu, její akčnost, odvahu a přímost. Svou křehkostí a dívčí tváří i ve 40 letech působí mladistvě. Známe se krátce.
Něco jsem jí už napsal v mailech, ale vyprávím jí znovu vše o mém uchu.
„Není divné, že šamanka neslyší na pravé ucho a ty taky neslyšíš na pravé a teď já? Není to nějaká divná náhoda?“ ptám se.
„Je,“ přitaká Miriam a směje.
Musím se smát taky. Vedle ní mi připadají směšné skoro všechny věci. Směju se své nahluchlosti, směju se bláznivé situaci, za které jsem ohluchl, směju se, protože se směje Miriam.
Když si dostatečně popovídáme, dozvím se novinky z její rodiny, četby a zážitky z práce, lehneme si a začneme se objímat. Je to chvíle, kterou miluju a ona taky. Když jsme se na podzim seznámili, něco nás k sobě tak přitahovalo, že jsme jen leželi a hodiny se objímali. Poslouchali jsme přitom meditační hudbu, dívali se oknem do klidného, omšelého bloku domů, pozorovali déšť a léčili se své bolístky a své bolavé duše. Čas se zastavoval a prostor mého malého bytu se naplňoval štěstím.
Proto jsem se rozhodl, že Miriam přijmu jako milenku.
Ta žena se mi zpočátku nelíbila. Její tělo mi připadalo příliš hubené, tvář s ostrými rysy neženská, ale nahrazovala to něhou, laskavostí, citovostí, empatií, porozumění a touhou.
Naše doteky a předávání energie ji fascinovaly. To se nedalo přehlédnout.
Kdykoliv jsem ji objal, cítil jsem, jak se jí zmocňuje zvláštní horečka. To zase fascinovalo mě. Byly to chvíle, které jsem dlouho nezažil s žádnou ženou. Přechod k milování byl přirozený, a tak ačkoliv jsem s ní nechtěl nic mít, protože byla vdaná, brzy jsme se poprvé pomilovali a natolik se nám to zalíbilo, že jsme nechtěli přestat. Naše setkání bylo zázračné a já jsem mu nemohl říci: Ne.

     „Nemyslela jsi na mě v noci kolem jedné hodiny na 3. ledna?“ zeptal jsem se Adriany. To byla věc, která mi vrtala hlavou. Musel jsem se jí zeptat a slyšet to. Co když té noci na mě nasměrovala svou zlobu? Byť jen podvědomě. Mohla vnímat mou agresi a vrátit ji zpět. Její energetické tělo ji odpálilo zpět.
„Ale vůbec ne, dávno jsem spala, chodím spát mnohem dříve. Brzo vstávám. Ani se mi nezdálo nic zvláštního. Řekl ti někdo něco blbého? Zprava?“ ptá se Adriana.
Ano, Alena, vzpomenu si – před časem mi volala na mobil a oslovila mě: „Ty hajzle...“
Dotklo se mě to, i když se přitom smála, je to její způsob humoru.
Mezi její oblíbené fórky patřilo, že se zeptala: Jak se máš? A když člověk řekl: Dobře. Odpověděla: Ty kurvo!!! A zachechtala se.
Krom toho jsem pár dní před tím telefonoval se svým starším synem Karlem a on mi něco podrážděně odpověděl. Pamatuju si, že když jsem zavěsil, píchlo mne ostře v uchu.
Nepřikládal jsem tomu zvláštní význam. Možná jsem příliš poslouchal lidi a jejich verbální negace.

     Co teď s tím? Jestliže moje podvědomí odmítlo poslouchat nadávky zlé ženské, kterými mne častovala ve svém bláznovství, a zlikvidovala můj pravý – mužský sluch. Co to znamená?
Lidé mi nadávali celý život...vyslechl jsem tisíce nadávek a urážek jako dítě, jako teenager i během bláznivých 90. let. Byl jsem vždy hodně přecitlivělý. Jako dítě jsem ve škole trpěl. Nenáviděl jsem školu i sám sebe, že nedokážu vzdorovat. Musel jsem se obrnit, nasadit masku flegmatičnosti a povznesené ignorance, ale duše trpěla. V 90. letech jsem, abych uživil rodinu, šel pracovat do novin a mezi novináři jsem zažil moře sprostoty. Takové množství zlých, agresivních lidí jako v pražských redakcích v té době jsem nikde nepotkal. Nervozita lidí pracujících denně pod stresem zvyšovala jejich verbální agresi.  Třeba se negace ve mně za celý život vršila a vršila, až právě v lednu 2008 přesáhla poslední kapička okraj sklenky...Nebo to byl trest? Za mé mlčení, za to, že nebojuju? Trest, že jsem nešel cestou, kterou jsem si vybral u Vědmy, cestou lásky?

     Pátá noc Galaktického podsvětí (19.11.-13.11.2008) podle mayského kalendáře tzolkinu je období vlády boha zkázy: Tezcatlipoka. Když jsem nabyl přesvědčení, že na mayském kalendáři může něco být – že se různé převratné okamžiky v globálním, ale i mém individuálním životě mohou odehrávat podle geniálního věšteckého systému dávno ztracené mezoamerické civilizace Mayů, na začátek Páté noci jsem se dokonce těšil. Z kniha Carla Callemana vyplývá, že vše je řízeno jakýmsi metafyzickým Zdrojem, ekvivalentním Bohu-Stvořiteli. Naše představa o svobodě je tedy velmi iluzorní. Ta idea mě zaujala natolik, že jsem začal velmi pozorně sledovat nejen to, co se dělo v mém osobním životě, ale i to, co se dělo kolem mne po celém světě. Vláda 5. Noci měla přinést podle Callemana hlubokou krizi materialistické kultury, destruktivní reakce, poslední bitvu mezi Dobrem a Zlem - Armageddon a do centra politického dění Evropskou unii a Německo.
Na Pátou noc jsem čekal dychtivě, pln zvědavosti, snad i vesele, podvědomě jsem se cítil chráněn před energiemi Zla. Ale jak se ukázalo, podcenil jsem ji.

     Vize  Armageddonu či Apokalypsy pro mne do té doby znamenala jen groteskní představy různých pomatených fanatiků o konci světa. Překvapovaly mne různé, někdy velmi nenápadné  souvislosti.
Například skupina jakýchsi ruských fanatiků se zakopala pod zem v centrálním Rusku, aby zde vyčkala na konec světa, který by měl nastat o Velikonocích 2008. Bylo to dva dny před začátkem Páté noci, zahlédl jsem v televizním zpravodajství reportáž z Ruska o těchto sektářích. Má jich být pod zemí 25. Aby se ubránili úřadům, které je chtějí zachránit před nimi samými, musí vyhrožovat sebevraždou v plamenech. Jejich prorok je vychrtlý, asi 40letý muž s neklidnýma očima Petr Kuzněcov, kterého vyslýchá v podivné ordinaci přísný psychiatr před kamerou ruského reportéra. Psychiatr se nechová jako lékař, ale jako asistent policie: vyčítá útočně „prorokovi“ že svedl lidi k bludu. Ale ten trvá na svém: „Armageddon přijde.“
Jak na to přišel? Musel mít nějaké vnuknutí. Řekli mu to andělé nebo mimozemšťani, nebo vnímá energie z vesmíru nebo se někde něco dočetl? Zbláznil a zblbnul pár psychicky labilních lidí? Kdoví? Ale proč právě teď? Proč právě před začátkem vlády boha Tezcatlipoka se to ocitá v české televizi?
Slovo armageddon pochází z hebrejského Har-Megiddo, Hora Megiddo, je to místo poslední bitvy mezi Bohem a Satanem, odpůrcem. Satan bude jednat prostřednictvím osoby jménem Šelma nebo Antikrist. Obecněji může odkazovat na apokalyptickou zkázu.

     V neděli, před začátkem Páté noci ke mně přišla bubnovat Adriana. Nemá klíče a já musím jít až dolů čtyři patra, abych jí otevřel, přestože vím, že je dole a že bude za dveřmi, když uvidím její tvář – zařvu leknutím a couvnu. Vypadá se svým skobovitým nosem jako čarodějnice. Ale jinak je to normální ženská, celkem pohledná. Leknutí mne překvapí stejně jako ji, ona ale nehne ani brvou.
Začnu se vzápětí smát. Neurazí se, ani není překvapena. Těžko překvapit šamanku. Obejmeme se. Musím se sehnout, silná žena je malého vzrůstu. Objímáme se od začátku, co jsme se seznámili. Adriana ke mně nese velkou tašku, která skrývá velký buben a další šamanské potřeby.
„Uvidíme na hradišti,“ řekla mi toho dne dvakrát. Vyprávěli jsme si o svých snech, vizích a magii. Adriana se ničemu nediví, naopak všechno rychle bez údivu interpretuje. Vždy mě zaskočí její bystrý vhled. Zatímco já se zastavím a tápu na místě, ona postupuje dál a ukazuje mi hned další cestu.
Malá šamanka se rozhodla, že se mnou přespí na skále zvané Dáblovo lože nad mojí lesní chatou. V té době mi to ještě připadalo jako hezký, romantický nápad.
Vyprávěl jsem jí toho odpoledne krom jiného o tom, jak jsem si povídal s duchem svého otce, který zemřel v roce 2001.
„Byl to opravdu on? Nebo něco jiného?“ ptám se.
„Ano, odpovídá. „Mluvil jsi přímo s ním. Klidně se ho ptej, on ti teď poradí, má už nové zkušenosti,“ říká Adriana svým učitelským způsobem s vážnou tváří.
Vyprávěl jsem jí o své poslední mimořádné vizi při bubnování, kdy jsem viděl, jak letí pták přes Měsíc a Slunce. Ta vize mne překvapila svou jasností a zřejmostí spojení mužského a ženského principu.
„Vize je třeba rozvíjet,“ radí mi a vybaluje šamanské věcičky.
„Co to bylo za ptáka?“ zeptá se ještě.
„Nevím, byl spíše větší, mohl to být racek.“ popisuju ho, zatímco se snažím vybavit onu siluetu.

     V pondělí, 19.listopadu 2007, kdy začala vláda boha Temnoty  Tezcatlipoka, nastoupil do nacpaného autobusu, kterým jsem jel v noci domů do svého nového bydliště v Modřanech  malý, podsaditý, až groteskně malý, zjevně opilý Cikán. Postavil se hned u mne, protože jsem seděl na krajním sedadle, a tlačil se na mě stehnem.
Díval se ale na pěknou dívku před sebou, jako by o mně nevěděl a cosi nesrozumitelně blábolil, jen občas jsem slyšel: „Satan přichází....“ a idiotské pochechtávání.
Po chvíli blábolení zase za smíchu zopakoval: „Satan přichází“.
Odstrčím ho od sebe. Cpe se na mě jako zvíře, jako živočich. Je v něm něco perverzního, oboupohlavního. Satan nastavující své pohlaví čemukoliv. Zabrlá něco v reakci na mě a za chvíli se na mě opile tlačí jako zvíře. Vzrůstá ve mně hněv, mám chuť vstát a vykopnout ho na stanici z rozevřených dveří. Ovládnu se a znovu ho odstrčím. Uchechtne se.

     Šokuje mne ještě jedna věc, nejen to, že stupidní opilec oznamuje příchod Satana, ale také to, že jsem tři dny předtím měl sen o tom, jak do mé rodiny přišel Cikán. Kouřil, měl cynické oči a říkal mé ženě: Jsem dítě. Ale přitom byl dospělý. Ona mu věřila.
„Copak nevidíš, že je ten chlap dospělej?“ Dívím se ve snu. Co chce ten vetřelec?
Dívám se na něj, ale nedělám nic, asi nevím co dělat nebo nemohu. Jeho živočišná drzost mě paralyzuje. Připadá si jako idiot, ale nedělám nic, sedím a odstrkuju ho od sebe několikrát jako dotírající zvíře.
Srážka snu a skutečnosti, ta dvojitá podivná náhoda, magie okamžiku mne zaskočila.
Cikán po pěti minutách jízdy vystoupil a zmizel ve tmě. Autobus je plný lidí, dívám se na ně, ale oni se tváří jakoby se nic nestalo.
Jak mohl ten malý ubožák vědět, že přichází vláda Temna? Nebo se prostě jen napojil na skryté energie a vnímal to? Vždyť on se nedíval na lidi, díval se někam Jinam... a přitom se  usmíval, jako by věděl něco, co autobus bílých, vzdělaných, racionálních lidí plných tolerance a vědomí nutnosti být etický a slušný, a proto neschopných odporu, nevěděl.
Proč náhoda postavila Satana ke mně? Proč na mě dotíral?

     21. 12. 2012 (v 11 hodin 11 minut) se na několik vteřin dostaneme do galaktického nulového času - galaktické červí díry (směřující přímo do středu, centrálního slunce galaxie Andromedy od které jsme se kdysi oddělili) přes kterou se dá přejít do jakéhokoliv galaktického časoprostoru (světa s lineárním časem) nebo dimenze (s nelineárním časem, páté a vyšších dimenzí kam směřujeme) anebo přímo do centrálního slunce (bezčasové úrovně kosmického vědomí - existence) a zakotvit tam třeba i natrvalo (pokud se tedy bytost tak rozhodne a bude s tamější realitou souznít). Pokud se stanete myšlenkovou bytostí (tím že splynete se svým vyšším - světelným já), tak se od té doby budete moci kdykoliv libovolně teleportovat (přes světelná vlákna, kterými jsou jednotlivé časoprostory a dimenze navzájem propojeny) do kterékoliv galaktické úrovně existence a tam se zhmotňovat do jakékoliv podoby, tvarů a projevů existencí jaké si jen budete přát. Přeji Vám všem šťastný let a hladká přistání! :-)     Živé světlo

Jirka, This e-mail address is being protected from spambots. You need JavaScript enabled to view it
Autorská práva vyhrazena: Blueheart