V souvislosti s úvahou, zdali letět či neletět, se mi vybavily vzpomínky na různé cestovatele, jež jsme potkali. Dlouhé měsíce putovali světem, až dorazili k branám úžasných míst. Míst, která zase jiným stála za, aby je oplotili a vybírali vstupné. Řadu z nich mýtné ve výši i jen 5 -10 USD odradili a putovali dál.

     Přemýšlím o tom. Třeba už byli dál než my a kýčovité produkty přírody či starověkých civilizací nechávali nadšeným dětem, radujícím se z každého nového a krásného místa. Někteří z nás zřejmě těžko dospívají a stále dokola lapají po dechu, zůstanou-li sami v poušti a pozorují západ slunce, či se noří do šera klenutí prastarých chrámů. Blahoslavení šťastní duchem. Mám rád ten euforický pocit, který se vás začne zmocňovat, stojíte-li na prahu tušeného, ale pro vás zatím neznámého. Jak dlouho ještě ?

    Výlet do Fiordlandu byl další nevyhnutelnou zastávkou na cestě kolem jižního ostrova Nového Zélandu. Vyrazili jsme z Wanaky, odkud je to vzdušnou čarou vlastně kousek. Skutečná cesta se klikatí mezi horskými masivy a sama o sobě by vydala na týden cestování a řadu malých výletů. Snad příště.

     Široká, dlouhá a dokonale rovná ledovcová údolí pokrytá nekonečnými lány husté a vysoké trávy. Stačilo by posekat, nakreslit vápnem čáry, postavit branky a světový fotbalový šampionát by mohl začít. Takových hřišť by se tam vešlo několik set vedle sebe. Po několika stech kilometrů jízdy autem,  kousek před Fiordlandem, jsme přespali v autě, kde jinde, a ráno se vydali na Doubtful Sound, ke kterému jsme byli nejblíže.

     Deset hodin dopoledne, mlha hustá jako mléko. Človíček na parkovišti u Doubtful Sound nám poradil, že pokud to stihneme do jedné na Milford Sound, máme šanci na několik hodin báječného počasí. Teprve zde jsme se dozvěděli, že úhrnné roční srážky činí až 7000 litrů na metr čtvereční. Fiordland je jedno z nejdeštivějších míst na Zemi a výlet tam je čistě sázkou do loterie. Jak jsme stoupali do hor, počasí se však pravdu ukázalo v těch nejmodřejších barvách.

     Zaparkovali jsme a za chvíli jsme již měli koupené lístky na výlet lodí fjordem pod úbočími horských štítů, které se šplhaly někdy až do výše 2000 metrů nad mořem. Zde to platilo do slova a do písmene. Fjordu dominoval Mitre Peak, který vyrůstal téměř kolmo z moře do výše 1700 metrů. V ústí zátoky jsme sice žádné delfíny nepotkali, jak sliboval průvodce, ale konečně jsme však viděly pořádný fjord, neb do Norska jsme zatím nezavítali.

     Můj stařičký Nikon N2020 mě po několika jeho těžkých úrazech naplňoval nejistotou, jaké budou fotografie. Moje zarmoucení umocňoval zlatomodrý den a úžasná, až kýčovitá panoramata, která se mi možná nepodaří odvést ukryté v malém svitku kinofilmu. Slaný mořský vzduch, svěží vítr a volný prostor nás však po několika hodinách strávených v autě postavil na nohy a chtěli jsme víc. Rozehnal i mé smutky nad fotoaparátem a začali jsme pátrat po stanovišti vrtulníků. Dozvěděli jsme se, že není daleko.

     Evička potěšená, že jsem se nebránil sáhnout hlouběji do rozpočtu, radostně zamířila k autu. Nasedli jsme a ejhle. Zapomněl jsem vypnout světla. Naše krásná dlouhá bílá Toyota Corona ani neškytla. Nezbylo než se vydat do hlavní budovy s pokladnami a vyhledat pomoc. Eva se odevzdaně posadila a její výraz zřejmě vyjadřoval pochybnosti o dni, kdy mne potkala. Vzhledem k tomu, že jsme museli hledat někoho se startovacími kabely už poněkolikáté, to však nesla statečně. Sehnali jsme mladíka z personálu pokladen a za pár minut jsme už jeli k přistávací ploše vrtulníků. Jeden klíček jsem nechal v autě s nastartovaným motorem, druhým jsem auto zamknul.

     Za pár minut, když se vrtulníček otočil nad přistávací plochou a zamířil ke skalní stěně s vodopádem, začala Eva uvažovat, zdali opravdu musíme vidět všechno. Byl jsem nadšený a lehce svíravý pocit kolem žaludku jsem moc nevnímal. Dobře, že jsem neviděl, že Eva, která seděla mezi mnou a pilotem, úpěnlivě sleduje jeho pravou nohu, kterou měl na pedálu.

     Snažil jsem se něco vyfotografovat, to už jsme stoupali podél vodopádu nahoru. Za minutu či dvě jsme se přehoupli přes vrcholek štítu. Pod námi se otevřelo široké a hodně hluboké údolí. Pilot po vzoru akčních filmů pustil vrtulníček dolů, jako bychom měli za sebou dva ruské migy, až jsme se málem vznesli ze sedaček. Měl jsem dost práce se sebou, abych to vstřebal.

     Až dole z Evy vylezlo, že moc nechybělo, aby šlápla pilotovi na „brzdu„ – ten "pedálek" pod jeho pravou nohou. Pilot si toho asi všiml a raději už s námi letěl něžně. Pokusil jsem se o hloupý vtip a zeptal se, kolik vrtulníčků leží dole v údolí. Podíval se na mě dost ošklivě. Později jsme se dozvěděli, že pár týdnů či měsíců před náším letem tu spadlo malé letadélko s pilotkou a turisty, cestujícími z Wanaky právě do Fiorlandu. Mlčeti zlato, říkává naše maminka.

      Přistáli jsme na ledovcové plošině nějakých 1800 metrů nad fjordem.  Všude okolo jen hory s bílými čepičkami až na obzor a neuvěřitelně modré a hluboké nebe. Sníh a led se třpytily, že nebylo skoro možné otevřít oči. Při pohledu vzhůru jsem měl pocit, že vidím hvězdy. Nebylo možné se ubránit nadšení, které rychle vystoupalo do hlavy.

      Plocha, po které jsme se mohli pohybovat, nebyla velká. Ledovec se po pár metrech stáčel kamsi do hlubin a trhal se namodralými puklinami. Cesta zpátky, kdy už jsme prostor kolem sebe vnímali více než své emoce a útroby, trvala bohužel jen mžik.

     Příště bych chtěl vyrazit k jednomu z mnoha vodopádů s názvem Sutherland, který se propadá až do hloubky přes půl kilometru. Několikadenní výlet do hor nad fjordy po vlastních, pokud vyjde počasí, bude určitě stát za to!

     Baterie v autě se nám mezitím trochu dobila a my vyrazili směrem na sever podél západního pobřeží.

Tomas, Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript