Revoluce je v Chiapasu stále živá. Například v programu kina hlavního města Chiapasu - San Cristobalu de la Casas - se každý týden promítá dokument o zapatistickém hnutí. Při průjezdu horskými vesnicemi zase narazíte na stoupence tohoto hnutí vybírající příspěvky na revoluci způsobem, kdy přes cestu položí kládu posetou hřebíky a dokud nezaplatíte, nejedete. Nejde o žádné velké částky, ale když jsem se dívala do tváří těch náctiletých revolucionářů se samopaly v rukou a klukovským výrazem, napadlo mě, jak tenká je hranice mezi touto úsměvnou formou revoluce a střílením do lidí či zabíráním majetku. Mládí, nevzdělanost, chudoba, spousta energie a jednoduchá, ale silná idea, pro kterou klidně stojí za to zemřít.
     To se ale ve svých úvahách vzdaluji od Coca-coly zmíněné v nadpisu. Nikoliv však místopisně.

     Právě v těchto křesťanským bohem zapomenutých vesničkách, kde žije jedna z nejpočetnějších skupin indiánského obyvatelstva Mexika, se setkáte s Coca-colou či Pepsi-colou téměř na každém rohu. Marketingu známé firmy se zde totiž povedl neuvěřitelný kousek. Přesvědčili domorodé obyvatelstvo, že právě nápoj, který vyrábí jejich společnost, je nejúčinnějším prostředkem k vyhnání zlého ducha z těla během indiánských modlitebních obřadů.

     Atmosféru takovýchto obřadů jsem měla možnost pozorovat v indiánské vesničce San Juan Chamula nedaleko San Cristobal de la Casas.

     Pokud se někdy do Chiapasu vydáte, San Cristobal určitě nevynechejte. Je to pestrobarevné město v horách, které svým architektonickým stylem přízemních domků s křiklavě barevnými fasádami dává tušit blízkost Guatemaly. Přestože jde o správní centrum státu, město je spíše menší, poklidné a na skoro centralní Ameriku překvapivě uspořádané a čisté. Narazíte zde i na početnou komunitu bohémských umělců, často původem z Evropy, kterou půvab města, přiměl k rozhodnutí usadit se natrvalo. Vyšší nadmořskou výšku pocítíte hlavně v noci, kdy se při procházkách po jeho malebných dlouhých dlážděných ulicích bez silného svetru či bundy neobejdete - teplota občas klesá až k nule.

     Chladno bylo i onoho rána, kdy jsem ve svetru snídala na dvorku hotelu ve stylu haciendy, z oparu na obloze se prodíraly první sluneční paprsky a od pusy šla pára. Hodinu na to už jsem stoupala autobusem serpentýnami směrem k Chamule. Již v průběhu předešlých dnů, při průjezdu různými vesnicemi Chiapasu, jsem si všimla do očí bijících reklam na Coca ci Pepsi-colu. Bilboardy byly vždy umístěné na jedné ze stěn nějakého místního obytného stavení, ztlučeného často z dřevěných prken. Byla jsem zvědavá, tak jsem se zeptala. Co jsem se dozvěděla, mě nejdřív rozesmálo a pak jsem v duchu vysekla poklonu šibalskému způsobu, jakým si zde, v jinak zapomenutém kraji, Coca-cola zajistila permanentní odbytiště. Indiáni během svých modliteb totiž odříhávají, aby vypudili z těla zlého ducha a někdo chytrý je přesvědčil, že se pro tyto účely nejlépe hodí zmíněný nápoj. Každá vesnice má tak svého distributora, který je díky svému zaměstnání často nejbohatším človekem v komunitě.

     Indiáni své modlitby a rituály praktikují v kdysi křesťanských kostelech. Misionáři sice svého času dorazili i do těchto horských vesniček a postavili zde křesťanské kostely. Indiánům (konkrétně v Chamule a okolí jsou to Tzotzilové), ale nové náboženství k srdci nepřirostlo. Využívají interiéry kostelů ke svým modlitbám a rituálům, ovšem atmosféra a uspořádání kostela jsou naprosto odlišné od své původní koncepce. Nejsou zde žádné lavice, mobiliář se zúžil na sochy křesťanských svatých, které Indiáni uctívají jako jedny z dlouhé řady nejrůznějších bůžků. Stejně chápou i Ježíše, či Jana Křtitele. Jan Křtitel má ovšem v indiánské kosmogonii čestnější místo, než Ježíš, asi proto, že křest je jediným z křesťanských rituálů, který indiáni uznávají. Sochy jsou na podstavcích rozmístěné podél stěn kostela a každá soška má na těle přilepené zrcátko. To proto, že i když se Indiáni při svých modlitbách obracejí na nějakého svatého, věří, že ve své podstatě musí nalézt odpověď sami v sobě. Socha je tak pro ně jen nástrojem modlitby, ne účelem.

    Uchytila se zde tradice procesí, jde ale spíš o příležitost poveselit se v duchu fiesty. V průběhu roku se tak pořádají procesí věnované jednotlivým svatým, jejichž sošky jsou v kostele. Taková socha se pak nosí vesnicí, která hoduje, tančí a zpívá. Pokud by vás zajímalo, kdo všechnu tu slávu financuje, pak odpověď zní, představitel vesnice - tzv. cargo. Ten se volí vždy na jeden rok a v popisu jeho povinností je právě organizovat a financovat všechny tyto fiesty v průběhu jeho "volebního období". Často bývá na tomto postu v současné době právě zástupce Coca-coly ve vesnici, financovaní je totiž opravdu náročné (v průměru 5000 USD ročně) a rozhodně nezahrnuje žádné státní dotace. Vše jde z peněz "starosty". Pokud se ale svého úkolu zhostí dobře a vesnice je s jeho prací spokojena, získává privilegium členství v radě starších, které je doživotní. Je to taková čestná odměna, za to, že se o vesnici dobře staral.

     Teď ale zpět do kostela. Podél zdi sochy svatých, na nich malá zrcátka jako z pouťového srdce, ve vzduchu se mísí vůně hořících svíček a jehličí, které leží na zemi. Vrstva jehličí má podtrhnout posvátnost místa určeného k modlitbám, jeho vyjímečnost. Oddělit modlícího se člověka od země, na které stojí při provádění rutinních denních úkonů. Jde o výraz úcty k tomu, k čemu se modlíme.

     Kostelem zní tichý šepot modliteb, monotónní zaříkávání či zpěv brujas (čarodějnic-šamanek) a smích hrajících si dětí. Modlí se zde většinou ženy a zatímco ony polosedí a poloklečí na jehličí, z jedné strany láhev Coca-coly, z druhé něčeho ostřejšího, neb alkohol je také součástí rozjímání, děti si krátí chvíli hrou na honěnou.

     Na stupni presbytáře, který zde ale žádný vlastní účel nemá, je jen součástí otevřeného rituálního prostoru, sedí jedna z brujas. Stará vrásčitá žena s dlouhými šedými vlasy spletenými do copu zpívá zaříkávání v jehož průběhu zakroutí krkem obětnímu zvířátku, zde zrovna slepici. Vedle ní sedí druhá žena, která sleduje její počínání napůl s obdivem napůl s bázní. Nevím, co bylo v tomto konkrétním případě předmětem rituálu, jestli sokyně v lásce nebo zanášející slepice. Každopádně šamančin výraz sliboval nápravu. Vlastně nesliboval, vyzařoval něco, co bylo nade vší pochybnost. Nemohla jsem od ní odtrhnout oči, ale zároveň jsem cítila, že se pletu někam, kam zrovna nepatřím. A ta žena opravdu budila respekt.

     Vešla jsem tedy dál do kněžiště, otočila se a sledovala odtud dění v kostele. Dvě indianské maminky s láhví špiritu zřejmě skončily s rozjímáním a začaly si povídat. Děti teď běhaly kolem nich, už se smály nejen ony, ale i jejich mámy. Chtěla jsem si odsud odnést ten živý obraz se sebou.

     Jelikož na konci vesnice na hřbitově byl ještě jeden kostelík, který jsem chtěla zhlédnout a do odjezdu autobusu už nezbývalo moc času, vykročila jsem napříč zaříkáváním, říháním, vůní špiritu a smíchem dětí směrem k východu.

     Prošla jsem tržištem před kostelem, koupila pár pomuchlaných mandarinek od stařičké indiánky v typickém horalském obleku - bílá blůza, dlouhá černá vlněná sukně a fialkový vlněný sál sloužící k přepravě nejrůznějšch věcí, od nákupu až po dítě.

     Pokračovala jsem dál ulicemi nepříliš úhledné vesničky Chamuly. Domy stlučené z prken, občas nějaké kamenné stavení movitějšího domorodce, hodně smetí a nepořádku smíchaného s blátem po dešti. Na odbočce ke hřbitovu stánek s kuřecími čtvrtkami na roštu s uhlím, které vypadaly chutně jako nikde jinde a stejně tak voněly. Škoda, že jsem ještě nestačila po snídani vytrávit.

     Došla jsem ke hřbitovu posetém jednoduchými dřevěnými křiži v převážně bílé, modré a černé barvě. Podle barvy kříže je snadné určit, jestli je v hrobě pochováno dítě, dospělý nebo starý člověk. Bílá - dítě, modrá - dospělý, černá - starý člověk.

     Žádné náhrobky, jen val hlíny a kříž se jménem. Propletala jsem se mezi valy směrem ke kostelu uprostřed hřbitova. Tedy spíše k jeho čtyřem stěnám, které zbyly po jeho požáru. Ohořelý kostelíček býval ještě před požárem hlavním modlitebním místem vesnice. Jednou v noci kostel vzplál a zbyly jen ohořelé obvodové zdi. Vesničanům se podařilo část soch z kostela vynosit, než stačily shořet, rituální místo se ale přesunulo do kostela na náměstí. Indiáni kladli požár za vinu sochám z kostela. Tvrdí, že nedokázaly kostel ochránit. K čemu jsou pak takoví svatí, když nezabrání ani požáru? A jelikož byli opravdu, ale opravdu naštvaní, postavili sochy v novém kostele obličejem ke zdi anebo jim překryli hlavu šátkem. Některé ze soch neměly toho roku žádnou oslavu. Nezasloužily si to.

     Od ohořelého kostela jsem uzoučkými rýhami mezi hroby prošla téměř přímo k zastávce autobusu. Z Chamula moje cesta pokračovala přes vodopády Aqua Azul do Palenque - mystické mayské lokality uprostřed tropického pralesa. Příště tedy o tomto chiapaském pralesním klenotu a jiných krásách tohoto kousku světa a jeho panenské přírody s úžasnými scenériemi hor, vodopádů či kaňonů, kde například krokodýli nechávají na svých hlavách spočinout žlutooranžové motýli, kteří jim čistí kůži. Oku lahodící a údiv budící symbióza... Na shledanou!

Eva, Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript