Paní se vypovídala a bylo vidět, že čeká pozdrav na rozloučenou. Neočekávali jsem moc peněz, ale i to málo bylo pro naše nízkonákladové cestování zajímavé. Nadechli jsme se, vrátili jehlu gramofonu na začátek, nasadili úsměv a spustili znova. Po třetím kole nás paní vyhodila.

Evička zaujala strategickou obranou pozici na křesílku u dveří pro čekající zákazníky a já vyrazil směrem k informačnímu stánku nákupního centra. Nevím, co mě to popadlo, zřejmě mě paní majitelka asi pěkně dožrala, požádal jsem službu informačního stánku, aby přivolala policii. Chvíli jsme se dohadovali rukama nohama, jestli ji mají opravdu volat, ale nakonec někam zavolali.

Vrátil jsem se do cestovní kanceláře, začali jsme tutéž desku přehrávat po čtvrté a oznámili, že přijde policie. Nikdo tomu samozřejmě nevěřil, možná ani my sami ne. Už byli docela naštvaní a najednou se ve dveřích objevili dva policisté, v černých uniformách s opravdovými a pořádnými „kolty“ u pasu, prostě žádná ořezávátka. Komu víc spadla čelist, jestli nám nebo naší milé paní, těžko povědět. Nicméně jsme zachovali tvář a statečně spustili po páté. Dohadování opět začalo nabírat na síle, cítili jsme se v právu, tudíž se nebáli. Policisté si chvíli vyměňovali názory s paní majitelkou, která nakonec rezignovala.

Spokojení, že spor vyřešili, aniž by museli střílet, policisté odešli. Začala debata o způsobu proplacení. Zase nějaké komplikace a nejasnosti. Už jsme vyskakovali jako čertíci z krabičky, a nakonec se nechali asistentkou paní majitelky doprovodit do Philippine Airlines, kde nám vrácení části ceny letenky bez problémů a s úsměvem písemně potvrdili. Naše milá majitelka si prostě stornovanou letenku chtěla nechat vyplatit sama. Vůbec žádný problém s tím vlastně nebyl.

 Vybojovali jsem sice jen příslib, že nám částku zašlou šekem na adresu v České republice, ale byla to skvělá škola asertivity. Šek však skutečně přišel, jeho proplacení byla další anabáze, ale nakonec proplacen byl.

Byli jsme docela unavení, určitě jako vy po zdolání předchozí pasáže, když jsme krátce po obědě začali hledat spoj do Melaky v Malajsii. Trmáceli jsme se asi hodinu po Singapuru, nálada rychle klesala. V autobuse do Johor Bahru, kde je přechod do Malajsie, jsme už sotva klopýtali. Hledali jsem v tom téměř zaplněném autobuse místo, když na nás začal řidič směrem dozadu cosi zlostně pokřikovat.. Zřejmě jsme nezaplatili příplatek za bágly.

Na Evu toho už bylo nějak moc, a tak začala jadrně česky nadávat „č…k j…n z……j“ a podobně. Udělalo jí to moc dobře. Za chvíli se začala opět usmívat. Posadili jsme se úplně dozadu.

 „Nejste náhodou Češi?“ ozvalo se od vedle. Tak jsem se seznámili s Lukášem a Davidem Tonnerovými, Čechokanaďany, žijícími trvale v jihovýchodní Asii, toho času přesouvajícími se do Thajska. Cestovali s námi kousek, do Johor Bahru. Osud nám dal příležitost se za osm měsíců potkat znova v Bangkoku i s jejich super mamkou Marií, ale to až jindy.

Unaveni, leč šťastni, že máme nové kamarády, jsme mířili autobusem do Melaky, bývalého holandského přístavu, odpočinout si po cestách napříč Jávou i Sumatrou. Uff.