Měsíční zastávka na Jávě, Sumatře, v Singapuru a v Malajsii nás příjemně naladila a povzbudila naše cestovatelské nadšení. Nikterak nás neznepokojovalo, že jsme za měsíc v těchto teplých a vlhkých krajích utratili téměř veškeré peníze na cestu. Ono jich zas tak moc nebylo, ale je to relativní, jelikož jsme neměli ponětí, kdy se vrátíme. Nepočítám-li letenky, tak za 700 USD to byla hezká měsíční zastávka. Kolik nám vlastně zbylo, jsme se dopočítali, až když jsem chvíli bezradně bloumali po letištní hale ve Wellingtonu. Krásných 100 USD jsme dali dohromady.  
     Byli jsme však Indonésií výborně naladěni, perfektně jazykově vybaveni, takže jsme se žádných trampot neobávali. Jazykové schopnosti jsme nepodcenili a angličtinu se začali učit již týden před odletem z Malajsie na Nový Zéland. Každý den posledního týdne v Melace jsme chodili na několik hodin do zahrad královského paláce a intenzivně se učili. Zejména já, kdy jsem celou dobu vymýšlel, jak se efektivně naučit za týden plynule anglicky. Málem by se mi to podařilo, kdyby mě Evička stále nerušila trapným učením se a opakováním nových slovíček, různých slovesných tvarů apod.
     Celý měsíc cestování předtím jsme neměli s komunikací problémy. Po tomto týdenním intenzivním kurzu nás nemohlo nic rozházet. Vždyť i bez toho nám "neangličané" rozuměli, tak abychom se teď nedorozuměli s Novozélanďany!! Musí přeci svůj jazyk perfektně znát. Vybaveni znalostmi časování sloves být, mít, číslovkami a názvy dnů v týdnu jsme v den odletu vstali poměrně brzy a plni odhodlání. Už v deset hodin dopoledne!
     V klidu jsme si zabalili, vyrazili na autobusové nádraží a kolem dvanácté zjistili, že nám za chvilku odjíždí poslední polední autobus do Johor Bahru, hraničního města se Singapurem. Perfektní načasování. V autobuse jsme se ujistili, že na hraniční přechod do Johor Bahru to není více než asi 250 km. Do odbavení na singapurském letišti, které začínalo v půl šesté večer, bylo času dost.
     Kolem čtvrté jsme se zařadili do fronty na pasovou kontrolu. V půl šesté, kdy jsme utíkali z letiště na nejbližší stanoviště taxíků, nám nervozita lehce podlamovala kolena. Podvědomě nám začínalo docházet, že zůstávat na noc v Singapuru - s jedním cestovním šekem, hotovostí přesně na taxíka a k tomu s propadlou letenkou - není zrovna dobrý start.
     S lehce rozšířenýma očima a zúženým viděním jsme se drali na stanoviště taxíků. Do cesty se nám pletly jakési klikaté železné zábrany, které jsme hravě přeskočili, a už mávali na taxíky. Vzápětí nám bylo slušnými, leč důraznými gesty vysvětleno, abychom se vrátili hezky na konec fronty, která se vinula mezi železnými zábranami. Nějak jsme si té fronty nevšimli.
    Chvíle váhání, zvažování, jestli je všechny přepereme. Dávné zoufalé výchovné snahy našich rodičů přeci jen slavily úspěch a stoupli jsme si tedy na konec. Kupodivu taxíky začaly rychle najíždět jeden za druhým. Singapurci disciplinovaně a svižně mizeli v jejich útrobách. Za chvíli jsem se proplétali autostrádami, tunely, nadjezdy a podjezdy směr letiště.
     Pokoušeli jsme se různě naznačovat, že by mohl jet rychleji. Bylo to stejné jako přesvědčovat prodejní automat, aby vám dal o jeden lístek navíc. S tím rozdílem, že se taxikkář hezky a zdvořile usmál. Mezitím jsem pozorně sledoval taxametr a s rukou v kapse ve stejném rytmu přehazoval poslední mince. Vyšlo to! Dokonce zbylo ještě na jedno pivo, které jsme si dali na mezipřistání v Melbourne. No a odbavení jsme stihli asi 20 minut před boardingem. Takže proč spěchat ?

Tomas, Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript