Něco malého k jídlu a začali jsme se vyptávat na cestu k pověstné glorifikaci Buddhy, jeho kamennému životopisu, Borobuduru, buddhistickému chrámovému komplexu, stavbě na vrcholu kopce, pěti čtvercovým terasám nad sebou a třem kruhovým terasám na vrcholu se zvonovitým chrámem ve středu, obklopeným zvonovitými stúpami. Postavený mezi roky 750 a 850 našeho letopočtu, opuštěný kolem roku 1000, postupně obnovovaný od roku 1907. Tak praví vševědoucí, neomylná Wikipedia http://cs.wikipedia.org/wiki/Borobudur), slavnější alexandrijské knihovny. Ostatně, která památka v jihovýchodní Asii neoslavuje Buddhu.   

   Cestu nám samozřejmě nikdo neprozradil, zato drobných mužíčků ochotných nás tam zavést rikšou bylo několik. Nasedli jsme nakonec do dvoumístné rikši, majitel nás ohleduplně zakryl igelitem, abychom nepromokli, nebo možná třeba neprozradili cestu svým krajanům, a za chviličku jsme byli u hotelu poblíž komplexu. Prohlídka nás čekala druhý den, otevíralo se za úsvitu. Těšili jsme se jako malé děti. 

    Kvalitu hotelu jsme raději neřešili, nejeli jsme si užívat do Hiltonu. Nadšení, že jsme se tam dostali, přidalo našemu ubytování několik hvězdiček. Hotel to měl zapotřebí, takže z toho byla nakonec slušná dvojka. 

    K večeru, když se přiblížil západ slunce, jsme si uvědomili, jaký je tam klid, po dešti báječný vzduch, taková ta důvěrná pohoda, která vás vybízela pár dní zůstat. Něco malého k večeři a doslova jsme se rozvalili v křesílkách malé restaurace poblíž hotelu. Pomalu se stmívalo, vůně divokého lesa za restaurací, deště, koření restaurace a vůně hřebíčkových cigaret Sampoerna, které jsme si labužnicky zapálili, nám při každém nadechnutí procházela celým tělem. 

   Celý dosavadní život se soustředil do tohoto jediného okamžiku, kdy s každou další vteřinou se náš vyměřený čas prodloužil o několik týdnů. Naše smysly upoutané k tomuto okamžiku však nepřestaly vnímat ohromný prostor celého světa. Přestali jsem být maličkým smítkem prachu velkého světa a celý velký svět se stočil do našeho nitra a stal se naší součástí. 

   Tento pocit nás pak provázel a vracel se pokaždé na dalších místech putování světem, když se naše duše zastavily, rozhlédly kolem a s hlubokým nádechem do nás vstoupil genius loci všech těch míst. Oči se rozzářily, ústa roztáhla do debilního úsměvu a nic dalšího nebylo potřeba. Snad jen zastavit čas. 

   Bohužel, měli jsem vstávat dosti brzy, snad kolem páté hodiny, aby nás východ slunce zastihl již na kamenné cestě k prvnímu patru Borobuduru. Opustili jsme proto, ač neradi, noční koncert cvrčků a jiných rovníkových obyvatel džungle a zamířili do hotelu spát. V noci nás dost vystrašil rachot a kroky pod oknem, byl to přízemní pokojík směrem do džungle. Nikdo nás však neukradl a ráno jsem zamířili k dalšímu cíli naší cesty. 

    Východ slunce probíhal za závojem mlhy, trochu jsem se bál, jestli bude vůbec co fotit. Vstupné 3 USD na osobu a byli jsme uvnitř areálu. 

    Pečlivě opracovaným kamenem obestavěný kopec se pomalu probíral z ticha a mlhy. Sluneční paprsky si pomalu hledaly cestu mezi palmami a turisté okolo mlčeli nebo mluvili šeptem. Kamenné artefakty nabíraly na kontrastu a svěží, možná i chladné jitro se přehouplo do teplého letního dne a zastihlo nás zhruba před polovinou, tedy ve druhém patře. Vrcholek posvátného místa nás přivítal sluncem v plné síle.Pochopili jsme, proč je dobré tam vyrazit za svítání. Borobudur je obestavěný kopec, dlouhá staletí ukrytý džunglí a porostem. Obvod jeho pěti pater dohromady činí asi pět kilometrů. Na straně této malé pyramidy vede schodiště skrz brány na každém patře. Po schodišti přímo nahoru by to na vrcholek bylo vlastně kousek. Přišli byste však o smysl návštěvy tohoto místa. 

    Terasa každého patra po celém obvodu po obou stranách je vyzdobena kamennými basreliéfy zobrazujícími životopis Buddhy. 10 km dlouhá kamenná kniha. Jeden precizní kamenný basreliéf vedle druhého. Detaily jsou ohromující. 

   Biolitografie Buddhy nás samozřejmě velice zajímala, ve druhém patře, s příchodem letního dne, nás však četba začala poněkud vysušovat. Přesto jsme si poctivě obešli dokola všech pět pater, aby osvícení, která nás možná čekalo nahoře, bylo trochu zasloužené.

   Velikost a množství kamenných zvonů (stúp) na vrcholku ohromila. Ty menší zvony okolo měly na výšku kolem čtyř metrů, byly duté a původně v každém z nich byla socha Buddhy.

   Obklopila nás skupina studentek v bílých závojích a už na nás brebentila anglicky. Byl to studijní výlet, jehož dalším cílem byla komunikace s cizinci a procvičování anglické konverzace. Tenkrát od nás mnoho anglických výrazů nepochytily, spíš naopak. Za chvíli jsme se museli osvobodit, abychom vůbec vstřebali sílu, klid až povznesenost místa.

    Horký vzduch, který pomalu začal stoupat po bocích Buddhovi kamenné knihovny, nás nakonec přeci jen donutil k sestupu. 

   Závěr, cesta od úpatí k restauracím dole mezi palmami, se bohužel změnil v nedůstojný úprk k toaletám. Smažená vajíčka k snídani prostě nebyla dobrým nápadem. Všude tam, kde je horko, si nedávejte smažená vajíčka. V našem případě to nikdy nedopadlo dobře, ale byli jsme nepoučitelní. Skupina Korejců však byla  rychlejší a organizovaně se soukali do piditoalet. Na množství Korejců, kteří zmizeli uvnitř, byly skutečně malé. Zoufalé hledání dalších toalet, zvyšující se tlak všemi směry. Tentokrát to dopadlo relativně dobře. Když jsme si vyjasnili, kdo za to mohl a nálada se vrátila na dopolední úroveň, jsme se vydali na opačný konec areálu. 

   Na zemi, v dlouhých řadách, byly vyrovnány různé kamenné ostatky, které při rekonstrukci Borobuduru zbyly. Nevšimli jsem si však, že by nahoře něco chybělo.

   Odpoledne jsme ještě volnou chůzí prošli okolí, nechali se kousek svést na valníčku s traktůrkem jedním stařičkým a milým místním hospodářem, mrkli do útrob několika malých chrámů. Dychtivost po poznávání nakonec zvítězila nad touhou se na chvíli uvelebit na pár dní v oblacích dýmu hřebíčkových cigaret, vyzvedli jsme batohy a …
  
    tradááá na Pranbanan

Tomas, Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript